Šéf soběslavské firmy Banes Pavel Baloun.

Šéf soběslavské firmy Banes Pavel Baloun. | foto: Petr Lundák, MF DNES

Nepotřebuji ferrari. Užívám si, když suším seno, říká úspěšný podnikatel

  • 12
Tři nové haly, investice přes půl miliardy korun a nábor 60 zaměstnanců. To je plán strojírenské firmy Banes v Soběslavi na následující roky. Společnost, kterou řídí energický podnikatel Pavel Baloun, se zabývá strojírenstvím a vyrábí drobné dílce pro různá odvětví – od automobilového po zbrojní průmysl.

„Čím je výroba přesnější, tím si za to můžete říct víc a máte menší konkurenci. Pro nás jsou ideální výrobky, kde je málo materiálu a hodně práce. Neděláme díly, kde je podíl materiálu větší než 50 procent z jeho ceny,“ vysvětluje neustále optimisticky naladěný podnikatel.

Velký důraz klade na to, aby zaměstnanci byli spokojení. Na druhou stranu od nich vyžaduje nadšení pro věc. „Rád dělám lidem radost. Často kupuju zaměstnancům zájezdy. Třeba na Kanáry. Můžete jim dát peníze jako bonus. Jenže ty člověk utratí, ani neví jak. Tady si užije, odpočine, má zážitek. A má k firmě silnější pouto,“ popisuje Baloun.

Minulý pátek jste zkolaudovali novou výrobní halu. Firma se tedy bude stěhovat?
Ano i ne. Starý areál si necháváme a dál tam pojede výroba. Máme čistou technologii a špinavou. Do nového půjde ta čistá. Staré stroje zůstanou v původním objektu. Pořád své vydělají, tak proč je vyhazovat. Návštěvy budeme vodit sem.

Šéf soběslavské firmy Banes Pavel Baloun před nově postavenou výrobní halou.

Kdy chystáte v nové hale začít vyrábět?
Ideálně 1. srpna. Už na 20. června tu máme naplánovaný Den otevřených dveří pro veřejnost. Bude tu občerstvení a prázdná hala poslouží jako florbalové hřiště pro turnaj. Zatím tu máme jediný stroj, aby si lidé mohli udělat představu, o čem je moderní strojírenská firma. Že je to velmi čisté prostředí a že obsluha je spíš programátor. V budoucnu tu bude takových strojů 30.

Kolik jste celkem investovali?
Všechny tři haly vyjdou asi na 110 až 120 milionů korun. A vybavení dalších 150 v každé hale. To jsou obrovské peníze. Všechno bez jakékoli dotace. O tu jsme nikdy nežádali. Ale jak říkám, je to velké sousto, takže to budeme dělat na dvě etapy. Počítám, že ty další dvě haly otevřeme nejdříve za rok. Stavíme to pouze z vlastních zdrojů, takže můžeme pokračovat pouze takovým tempem, abychom to stihli ufinancovat. Zásadně kupujeme ty nejlepší stroje z Německa, Japonska. Byť jsou mnohem dražší než třeba italské, tak se to vyplatí. Když se vám mašina zastaví kvůli servisu na týden, proděláte spoustu peněz. A když na měsíc, tak je to tragédie. U těchto zařízení platí: nemám na to, kupovat si levné věci.

Máte nové zakázky? Podaří se vám nové haly naplnit?
To nevíte nikdy. Ale práce je hodně, takže jsme optimisté. Až sem přijdete za deset let, věřím, že budeme stavět další haly na pozemcích, které jsme koupili ve směru k dálnici.

V současné době má vaše firma 100 zaměstnanců – kolik jich tu bude, až se naplní všechny tři nové haly?
Přibýt by mělo celkem asi 60 lidí, deset se nám již podařilo nabrat. Další budou následovat.

Jak složité je pro vás nabrat techniky?
My problém moc nemáme. Já hrozně rád spolupracuji s mladými lidmi. S místním Centrem odborné přípravy máme uzavřenou smlouvu o stipendiích - dva tři kluky si vždy vytipujeme, chodí k nám na praxi a pak u nás nastoupí. Vybírám si je sám, jsem totiž dost háklivý na lidi. Pro mladé kluky je to velmi zajímavá práce, protože třeba za dva tři roky si tu vydělají víc než jejich tatínek. Přitom se tu nepředřou. Chce to, aby je to naplňovalo, aby je ta práce bavila. Já když vidím otráveného člověka, tak mě to taky otravuje a pak mě štve. V plánu máme výstavbu bytů pro zaměstnance, abychom přilákali vysokoškoláky i z jiných regionů. Ale obecně je mi jedno, jaké má kdo vzdělání. Mně záleží na tom, co v něm je. Musím vidět, že je ta práce baví.

Pavel Baloun

Narodil se 11. března 1961 v Táboře. Na základní školu chodil v Sezimově Ústí, pak šel na strojní průmyslovku v Táboře. Studium zakončil na ČVUT v Praze, kde absolvoval obor strojírenská technologie. Poté nastoupil do soběslavské Lady, kde prošel několik pozic, až skončil jako vedoucí výroby. V lednu 1993 založil společnost Banes a začal podnikat. Firma nyní zaměstnává 100 lidí, plánuje ale nábor dalších 60. Balounovým velkým koníčkem je statek v Hrobské Zahrádce na Pelhřimovsku, kde jeho předci hospodařili několik staletí. Sám tam chová spoustu zvířat – od králíků až po klokany. Nyní staví stáje pro koně. Mezi další záliby patří sport a cestování. Je šťastně ženatý s manželkou Dášou. Má tři vlastní a dvě vyženěné děti.

Vypadá to, že do výroby chodíte pořád.
Já mám v podstatě funkci vedoucího výroby. On to totiž nechce nikdo dělat. Já rád dělám s lidmi, rád je vychovávám, motivuji. Ale jsem náročný. Nemám problém, když se někdo splete. Ale nesnáším lajdáctví.

Kdysi jste pracoval jako vedoucí výroby v Ladě Soběslav. Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl odejít a začít podnikat?
Po revoluci tenkrát podnik stál před rozhodnutím, buď se vrátit na šicí stroje, nebo začít s úplně novou výrobou. Já jsem jako jeden z mála prosazoval novou výrobu. Nakonec se rozhodlo, že se budou dělat šicí stroje. A mě to tenkrát v mé mladické nerozvážnosti tak naštvalo, že jsem se sbalil a šel podnikat. Přitom jsem nic neměl.

Kde jste na to vzal kapitál?
Půjčila mi maminka. (smích) Kdo jiný vás v takové chvíli založí, že? Pronajal jsem si garáž na jednom statku a tam jsem začal podnikat. Sehnal jsem nějaké kšefty, začal jsem dělat montáže pro jednu německou firmu. To už jsem měl pár zaměstnanců. Postupně jsme začali obrábět. Ale byly to hrozně komické začátky.

Nakonec jste se ale vrátili do areálu Lady. Proč?
Potřebovali jsme další prostory a naskytla se příležitost v Ladovce. Tou dobou totiž už byly šicí stroje v konkurzu. Pamatuju si, jak jsme se do té haly nastěhovali a já si říkal, co s tak obrovským prostorem budeme dělat. V koutečku se nám tam krčilo pár strojů. Ale pořád se nám dařilo a zvětšovali jsme se. A teď jsme tady.

Kdo jsou vaši zákazníci?
Je jich spousta z různých odvětví. To je naše strategie. Snažíme se, abychom nebyli na nikom existenčně závislí. Pro mě je hranice 15 procent objemu výroby. Tím si udržujeme nezávislost. Nikdo vás pak nemůže přitlačit ke zdi. Pokud nám jeden zákazník odejde, není to pro nás katastrofa.

Jaké odvětví je pro vás nejdůležitější?
Automobilový průmysl. Ten tvoří asi 60 až 65 procent naší výroby. Ideálně bychom chtěli tak 50, ale moc se nám to nedaří. Pro automotive se totiž shání práce nejsnadněji, jede se tam ve velkých sériích a platební morálka je perfektní. Ale máme partnery i v ostatních odvětvích – teď jsme rozjeli spolupráci se Schneider Electric, děláme pro zbrojovku v Uherském Brodě, dílce do postelí pro Linet.

Jste nebývale optimistický a plný energie. Jak to při podnikání děláte?
Já to nedělám pro prachy. Spousta podnikatelů v mém věku firmu prodá s tím, že si „jdou užívat“. Já vůbec nevím, jak bych si užíval? Budu jezdit neustále na dovolenou, koupím si ferrari a budu jezdit jak blázen po městě? Já tohle neumím. Bydlím na vsi a užívám si třeba to, že poseču a suším seno, nakrmím zvířata. Máme takovou farmu, a když jsem naštvaný, tak si jdu zvířátkům postěžovat, jací jsou dneska blbci na světě.

Jaká zvířata máte?
Ovce, kozy, králíky, slepice, psy, kočky, morčata, křečka, osmáky, rybičky, papoušky. A taky klokany rudokrké.

Klokany? To není úplně typické zvíře pro český venkov...
To určitě není. Já jsem jednou řekl z legrace, že bych chtěl k padesátinám klokana, a pak jsem ho dostal. A hned jsem si ho zamiloval. Už jich mám pět. Teď máme mládě, je nádherné. Jako plyšák. Večer relaxuju, že sedím venku a koukám na ně. Je to druh, který žije na jihu Austrálie, takže naše podnebí snáší velmi dobře. Zimu mají hrozně rádi.