Už nějakou dobu předtím, než dorazil ke smrku se zavěšenou budkou, si našel suchou větev. Přišel s ní ke kmeni a jemně ho „poškrábal“. V tu ránu z dutiny v budce vykoukla kulatá hlava se dvěma terči žlutě rámovaných očí a my ze vzdálenosti několika metrů zírali ve volné přírodě a za bílého dne do tváře samice sýce rousného.
„U nás na Šumavě budky příliš úspěšné nejsou, protože sovy mají dost příležitostí k hnízdění v přirozených dutinách. Ale ten fígl s větví platí vždycky. Je to prostě jejich instinkt, musí vykouknout, aby se podívali, jestli třeba po kmeni k hnízdu nešplhá kuna,“ vysvětlil Martin Lazarovič, jehož zálibou je pozorování a fotografování ptáků.
Také v přírodě rozvěšuje budky, aby měli ptáci kde hnízdit. A v jedné z nich se letos „ubytoval“ vzácný sýc rousný.
V Anglii, kolébce „birdwatchingu“, se podobným koníčkem zabývá tisíce lidí, a i když je jich u nás mnohem méně, v posledních letech přibývají. Nebo se díky internetu dostávají více do povědomí ostatních.
Martin Lazarovič se k pozorování ptáků dostal na základní škole. „Předtím jsem vystřídal všechny možné kroužky, i ty sportovní. Na druhém stupni jsem potom začal chodit do zoologického kroužku, který vedl pan Lumír Vozábal. Druhý rok se ten kroužek přejmenoval na ornitologický, a tak jsem začal objevovat svět ptáků, u kterého jsem zatím zůstal,“ vzpomíná 24letý ptáčkař, jak si někdy mezi sebou pozorovatelé ptáků česky říkají.
Svět ptáků začal navštěvovat častěji, a protože si chtěl také uchovávat vzpomínky na své zážitky, začal své „úlovky“ fotografovat. Snímky zveřejňuje už několik let i na svých internetových stránkách laziphoto.com, i přesto se ale považuje především za pozorovatele.
„Měl jsem období, kdy jsem chtěl být fotograf a dokázal jsem opravdu prosedět hodiny v krytu a čekat. Ale později jsem zjistil, že mě to prostě nebaví. Fotografie je pro mě proto jenom takový bonus, i když samozřejmě s sebou fotoaparát tahám pořád,“ vysvětlil. „Potom záleží hlavně na tom, abych se zklidnil, nebyl příliš hlučný, když fotoaparát vyndávám, neudělal zbytečný pohyb. A je dobré mít také přístroj nastavený z minula. Ale pravda je, že z devadesáti procent se dobrá fotka povede díky náhodě a štěstí,“ tvrdí.
Základním nástrojem pro pozorovatele ptáků je ale dobrý dalekohled. A nic víc kromě dobrých bot vlastně ani člověk nepotřebuje. Kromě odhodlání k nachození mnoha kilometrů přírodou. I pro svou nenáročnost získává tato záliba v poslední době na oblibě.
Ptáky pozoroval i v Izraeli
A Šumava je pro takový koníček doslova rájem. A ani Martin Lazarovič necítí potřebu vyrážet za pozorováním ptáků někam daleko od domova. „Mám i kamarády, kteří jsou schopní vyrazit přes půl Evropy třeba do Holandska, když se tam díky mírné zimě objeví sovice sněžná. Mě tohle ale zatím neláká. Na druhou stranu, když jedeme s přítelkyní na výlet, samozřejmě pokukuju po tom, co můžeme potkat v okolí. Každé místo je jiné,“ vysvětlil.
Pro Českou společnost ornitologickou teď mapuje výskyt ptačích druhů na území rozkládajícím se přibližně od Volar k Želnavě a od Sněžné ke Stožci a často se vrací i na jiná místa šumavského národního parku nebo na Boleticko. Na těchto lokalitách už ho prý asi nic nemůže překvapit - podařilo se mu pozorovat dudka v nadmořské výšce skoro tisíc metrů nebo orlovce říčního při jarním tahu.
Poměrně často potkává i orly mořské nebo tetřevy a tetřívky. Za výjimečné ale vždy považuje pozorování sov, například vzácných puštíků bělavých.
„Tohle mapování mi moc pomáhá třeba v tom, že jsem se musel zdokonalit ve schopnosti rozeznávání ptačích hlasů. Dříve jsem přišel do lesa a měl jsem pocit, že je tam ticho. Když tam přijdu teď, slyším hned pět šest druhů,“ upozornil se smíchem.
Kvůli pozorování ptáků se přesto vydal v loňském roce až do Izraele, na exkurzi s Českou společností ornitologickou - cíleně v době tahu tažných ptáků do Evropy. „Bylo to neskutečné. Za týden jsme viděli desetitisíce dravců a čápů, pozorovali jsme asi dvě stě druhů ptáků, což je asi tolik, kolik jsem u nás dohromady viděl za celý život.“
I přes takové zážitky si ale nejvíce váží toho, že se mu na Šumavě podařilo vypátrat lejska malého, který tam hnízdí jen v několika desítkách párů.
„Hledal jsem ho několik let a vůbec jsem na něj neměl štěstí. Potom jsem se jednou ztratil a rozhodl se, že půjdu jinudy než vždycky. Zrovna jsem se díval na navigaci, abych zjistil, kde jsem - a najednou jsem zaslechl, jak zpívá. Potom jsem ho dokázal i vyfotit. To byl druh, po kterém jsem opravdu pátral, a jsem rád, že jsem tu odměnu nakonec získal,“ popsal a připustil, že za dalšími druhy se bude muset znovu vydat do zahraničí, například za pozorováním papuchalků na sever Evropy nebo papouška druhu Nestor kea na jižní ostrov Nového Zélandu.
