Když ve 3. třídě přinesl Václav Pecha domů poznámku, že osahává spolužačky, nikdo netušil, že ženským prsům se bude věnovat celý život. Specializoval se totiž jako chirurg a onkolog právě na tento karcinom, kterým ročně onemocní v republice na sedm tisíc žen.
A protože poznal, jak je důležité pro jeho pacientky popovídat si o nemoci, vzniklo 22. října 1999 sdružení Mamma Help. Před týdnem se na českobudějovické plovárně potkají jeho členky a další podporovatelé při akci Plaveme prsa. Celý měsíc říjen je totiž věnován prevenci tohoto nádorového onemocnění.
Václav Pecha(67 let) Odmítl vstoupit do strany, takže po absolvování Lékařské fakulty na Karlově univerzitě v roce 1972 našel jako rodilý Pražák místo až v českokrumlovské nemocnici. Začal na chirurgii, poté se v onkologické ambulanci specializoval na karcinom prsu. Tři roky působil v Alžírsku v Hassi Bach Bach. Později vyhrál konkurz na místo vedoucího lékaře sekce karcinomu prsu na gynekologické klinice Vinohradské nemocnice v Praze. Tady také založil v nestátním zdravotnickém středisku Na Zeleném pruhu specializovanou onkochirurgickou ambulanci. V říjnu 1999 stál u zrodu pacientského sdružení Mamma Help. Nyní žije v Krumlově, třikrát měsíčně působí ve zdejší nemocnici. Je ženatý, s manželkou Michaelou, interní lékařkou, mají syna Václava (41) a dceru Barboru (37). Mezi jeho koníčky patří mimo jiné hudba. Už od svých 11 let má abonentku na koncerty České filharmonie. Hraje na piano, klarinet a saxofon. |
„Když jsme tenkrát na konečné tramvaje číslo 11 v hospodě Vagón s partou asi patnácti mých pacientek vymysleli tohle sdružení, nevěřili jsme v takový ohlas,“ přiznává lékař, který nechodí příliš vyšlapanými cestičkami. I díky tomu je takovým „enfant terrible“ české onkologie.
Některé jeho názory a operační postupy, které prosazoval už před lety, jsou terčem kritiky dodnes. Jak ale sám říká, využíval jen poznatků ze zahraničních stáží a odborných časopisů. Teď v nich publikuje on sám. Například před čtyřmi roky v prestižním časopisu Cancer práce o sentinelové uzlině. Českému odbornému tisku však prý tento důležitý poznatek nestál ani za zmínku.
Ačkoliv se oficiálně odstřihl od svého pražského působiště Na Zeleném pruhu už před dvěma roky, nedokázal onkochirurgii opustit úplně. Proto se dohodl na spolupráci s českokrumlovskou nemocnicí. „Naštěstí se tady hodně změnilo. Když jsem kdysi odcházel do Prahy, bouchalo se prý na vedení šampaňské,“ dodává se smíchem.
Ke svému oboru se ale poprvé dostal právě tady. Náhodou. Stejně tak jako ke studiu medicíny. „Tatínek byl technik, na SVVŠ jsem studoval v matematicko-fyzikální třídě. Jenže jsme s kamarádem Čendou Adamcem dělali v rámci povinné biologické olympiády nějaký pokus okolo výživy a byli úspěšní. To nás asi oba nahlodalo,“ vzpomíná.
Při studiích chodil celých šest let kvůli přivýdělku brigádničit do nemocnice Pod Petřínem jako zřízenec. Později ho při nočních nechávali na chirurgii i asistovat. Věřil tedy, že se svou budoucí ženou Michaelou zakotví v Praze, kde měl u rodičů velký byt.
„K tomu bych ale potřeboval stranickou knížku, což jsem striktně odmítl. Nakonec nás oba vzali v krumlovské nemocnici,“ konstatuje. Paradoxně právě díky závěrům 14. sjezdu KSČ ke zdravotnictví ho jeho šéf posadil do nově zřízené onkologické ambulance. Ty totiž musely být ve všech okresních nemocnicích.
Opravili ruinu renesančního domu v Krumlově
V roce 1973 tedy koupili s manželkou v Českém Krumlově ruinu renesančního domu a začali ji opravovat pro trvalé bydlení. Nastěhovali se do ní o pět let později. Ačkoliv si tehdy okolí myslelo, že se nejspíš zbláznili, dnes je to podle Václava Pechy nejhezčí dům ve městě.
„Uměl jsem jazyky, dokázal jsem se dostat k zahraničním lékařským časopisům a netajil se tím, že mám chuť emigrovat. Nechtěl jsem ale s dětmi někde v cizině zůstat na zájezdu v plavkách nebo s lyžemi, jak se to dělávalo. Tak jsem hledal jiné možnosti,“ vzpomíná.
V roce 1986 se mu podařilo jako chirurgovi odjet do Alžírska, do nemocnice v Hassi Bach Bach. „Byla to nádherná nemocnice na kraji Sahary. Měli jsme pasy a mohli cestovat, což bylo důležité. Procourali jsme celou Evropu. Kontrakt mi skončil v létě 1990,“ poznamenává s tím, že s ohledem na politický vývoj u nás zmizel i důvod pro emigraci.
Bohužel, zatímco v zahraničí měl při své práci velkou svobodu rozhodování, po návratu do krumlovské nemocnice ji ztratil. Tvrdí, že i stres, který zažíval ve svém submisivním pracovním postavení, přispěl k jeho zdravotním komplikacím.
„Diagnóza zněla NonHodginský lymfon nosohltanu. Absolvoval jsem chemoterapie, ozařování i další léčbu. Vím, jak mi bylo, a svým pacientkám říkám, že podle mé vlastní zkušenosti se to dá zvládnout.“
Pivo polykal po lžičkách
Nemohl nic jíst, takže jen polykal pivo po lžičkách. Když za den dokázal vypít láhev, byla jeho žena nadšená. „Od té doby doporučuji pacientkám při chemoterapiích pivo. Dostanou do sebe tekutinu, energii ze sladu a ještě potřebný vitamín B. To víte, že mě za to kolegové na rameno neplácají,“ směje se.
V posledních letech ale začal pronikat do tajů vína, absolvoval dokonce i sommeliérské kurzy a začíná mu dávat přednost před pivem. „Právě nad pivem jsem se scházel se svými pacientkami, protože jsem věděl, že si potřebují o nemoci povídat. S doktorem, nikoliv s psychologem, jak je obvyklý postup na onkologických pracovištích. Tak teď mají k dispozici náš Mamma Help, kde si mohou brát naději od těch, které nemoc zvládly,“ dodává.
Nad pivem v Masných krámech se témat k hovoru nabízí nepřeberné množství. Například alternativní léčba. „Když moje pacientky dodržují bazální pravidla léčby nádorů, nevadí mi, jestli k tomu berou nějaké ‚zaručené‘ potravinové doplňky. Jen mi to musí říct,“ míní.
Základem úspěšné léčby je podle něj vzájemná důvěra. Je odpůrcem razantních chirurgických zákroků v oblasti prsů. „Nestačí, že mladé holce uřežeme prsa a vezmeme vaječníky. Pořád je tam i zvýšené riziko karcinomu tlustého střeva, slinivky břišní i ledvin. Nejde zaručit, že žádný nádor už mít nebudou,“ vykládá horlivě.
Stejně tak mu vadí, že mnohá onkologická pracoviště v republice zatím nevyužívají možnosti testu Oncotype DX. Ze zahraničních studií totiž vyplývá, že až v polovině případů u určité skupiny pacientek s rakovinou prsu je chemoterapie podávána zbytečně. „Naštěstí byly vyvinuty ty genomické testy. Ano, jsou drahé, ale pro zdravotní pojišťovny levnější než chemoterapeutická léčba,“ říká muž, jehož koníčkem je nejen hudba, ale neustále rozšiřuje i svou sbírku aktů. Nechybí v ní ani Zrzavý či Toyen.
Lékař, který už v 90. létech usoudil, že z penze jednou těžko zaplatí provoz krumlovského domu. Proto tu v rámci malé privatizace získal blok domů, opravil je a v srpnu 2002 po povodních otevřel Hospodu 99. Naštěstí byla nad vodou. A jak přiznává, i když se sám často dostal do problémů, ta potřebná dávka štěstí mu zatím nikdy nechyběla.
