Jeho jméno bylo Rudolf Fantl, rodák židovského původu z Jindřichova Hradce, jehož popravili před 75 lety v Terezíně. Na jeho osud se stejně jako na mnohé další z té doby zapomnělo. Jediným příbuzným, který přežil holokaust, je František Fantl. Rudolfův bratranec, kterému je dnes 91 let a od roku 1968 žije v Anglii.
Byl to právě on, kdo se rozhodl po tolika letech příběh Rudolfa a jeho rodiny připomenout. Napsal dopis do Gymnázia Vítězslava Nováka v Jindřichově Hradci, kde jeho bratranec strávil nejhezčí období svého tragicky ukončeného života, aby si současní studenti připomněli hrůzy, jež jejich předchůdci za okupaci zažívali.
Věci se chopila Jana Burianová, která na gymnáziu vyučuje dějepis a angličtinu, a z příběhu vytvořila malou výstavu připomínající dávného studenta zdejší školy.
„Bohužel, žádného pamětníka jsem už nenašla. Dohledala jsem ovšem jeho žádost o vydání pasu z roku 1937, kde je možná Rudolfova poslední fotka, nebo také reklamu na zboží v obchodě jeho tatínka na náměstí, jehož máme také dobovou fotografii,“ říká Jana Burianová s tím, že panel s příběhem Rudolfa Fantla je k vidění v jindřichohradecké synagoze a také na gymnáziu.
Otec měl na náměstí obchod s textilem
Rudolf Fantl se narodil 25. června 1920 do rodiny židovského obchodníka s textilem Oty Fantla a jeho manželky Hermíny. Bydleli ve vilce v Gymnasiální ulici, svou budoucí školu tak měl jen přes ulici. V roce 1924 se narodil ještě mladší bratr Pavel.
„V Jindřichově Hradci žili Fantlovi spokojeným, klidným životem dobře situované rodiny, Ota vedl po svém otci textilní obchod na dnešním náměstí Míru 161. Oba synové navštěvovali gymnázium a dobře se učili a měli řadu kamarádů. Rudla, jak se Rudolfovi v rodině říkalo, kamarádil s Karlem Bermanem, pozdějším slavným operním pěvcem,“ vzpomíná dnes František Fantl. Slavný hradecký rodák prošel Osvětimí a přežil i Dachau.
Fantlovi v Hradci žili spokojeně až do roku 1937, kdy se rodina přestěhovala do Prahy. Pak ale přišla zlá doba, nejprve období druhé republiky a pak v březnu roku 1939 okupace. Po vyhlášení takzvaných rasových zákonů nesměli Židé chodit do kin, divadel, účastnit se sportovních podniků, chodit do parku či veřejných lázní. Podmínky se zpřísňovaly a od roku 1941 přibyla i povinnost nosit žlutou hvězdu.
Na konci roku 1941 poslali rodinu do Terezína
V prosinci pak celou rodinu čekal transport do Terezína. Rudolf měl v té době v Praze vážnou známost s českou dívkou. Rozhodl se napsat jí dopis. A to i přesto, že od prosince byla veškerá komunikace s okolním světem z Terezína zakázána pod trestem smrti.
Kdo ví, co své milé Rudolf psal. Možná ji chtěl ubezpečit, že je v pořádku. Dopis se pokusil propašovat přes českého četníka, který v Terezíně vykonával službu. Jenže Němci jej zachytili. Spolu s dalšími byl uvězněn.
„Žil jsem tenkrát se svým otcem v takzvaných Sudetských kasárnách, kde se také nacházela věznice oněch šestnácti nešťastníků. Několikrát jsem Rudolfa viděl, když vedli vězně na procházku, a mohli jsme si zamávat. Tehdy ještě nikdo netušil, že dojde k tak drastickému konci,“ vypravuje František Fantl se 75letým odstupem.
Student Rudolf Fantl, který zahynul v Terezíně.
Obyvatelé terezínského ghetta se o tom, co se smí a nesmí, dozvídali z tištěných Tagesbefehlů – denních rozkazů. Ten z 10. ledna oznamoval děsivou zprávu: „Z nařízení velitele bezpečnostní služby bylo devět obyvatel židovského ghetta odsouzeno k smrti oběšením. Rozsudek byl dnes vykonán.“
Rudolf byl ve druhé sedmičlenné skupině, kterou potkal stejný osud 26. února 1942.
„U popravy byla kromě obětí přítomna Židovská rada starších, četnictvo i SS včetně komandatury. Odsouzení přijali rozsudek ‚za tupení Německa‘ statečně, byly slyšet hlasy, že tím válku nevyhrajete,“ popisuje událost Památník Terezín ve svém zpravodaji.
„Celá rodina se o popravě okamžitě dozvěděla a byla to pro ni pochopitelně obrovská tragédie. Oba jeho rodiče se již nikdy z popravy svého syna nevzpamatovali a zemřeli v říjnu 1944 v plynových komorách v Osvětimi. Mladší bratr Pavel tamtéž již v květnu 1944,“ popisuje František Fantl, který sám Osvětim přežil.
Po válce, stejně jako v jiných městech, se židovská obec v Jindřichově Hradci již nikdy neobnovila.
„V roce 1940 bylo v Jindřichově Hradci 178 Židů. Z nich 126 holokaust nepřežilo. Nejstarší paní bylo 91 a nejmladší tři nebo pět – tam se zdroje rozcházejí. Do Hradce se jich ovšem vrátilo jen pár. Po válce pak židovský majetek nebylo komu vrátit,“ říká Jana Valsová, farářka československé církve husitské, která v Hradci sídlí v bývalé synagoze. „Jsem farářkou přes 20 let a nikdy za mnou nepřišel jediný člověk, že by jeho předci do této synagogy chodili,“ dodává Valsová.
12. května 2015 |
