Petr Růžička říká, že má největší radost z práce, když na náměstí v...

Petr Růžička říká, že má největší radost z práce, když na náměstí v Prachaticích potká svého vyléčeného pacienta. | foto: Marek Podhora, MAFRA

Primář si čistí hlavu jízdou na kole na Libín. Rodná Praha mu nechybí

  • 0
Nejmladší primář oddělení resuscitace a intenzivní medicíny na jihu Čech Petr Růžička přišel do Prachatic z Fakultní nemocnice Motol. Rodilý Pražan tvrdí, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které zatím udělal.

Rovnou po promoci na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy nastoupil na Kliniku anesteziologie a resuscitace v prestižní Fakultní nemocnici Motol. Jako rodák ze stejnojmenné pražské čtvrti to neměl začínající lékař Petr Růžička do práce daleko.

Vydržel tam sedm let a populární pracoviště opouštěl na úrovni atestovaného anesteziologa, který šéfoval službám a sloužil na lůžkách resuscitační medicíny.

„Rozhodně jsem neodešel ve zlém, byla to skvělá škola. Jenže ve velkém špitále je to dost vyčerpávající a myslím si, že v určitém věku si člověk řekne, že už to nemá zapotřebí,“ říká 37letý anesteziolog, který je primářem oddělení ARO a centrální JIP v prachatické nemocnici.

Jako začínající lékař nasával v pražském nemocničním kolosu nové vědomosti i praktické zkušenosti jako houba. A nemohl si stěžovat, že by tam starší kolegové nováčky k ničemu nepustili.

Petr Růžička (37 let)

Rodák z pražského Motola absolvoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Po promoci nastoupil na Kliniku anesteziologie a resuscitace ve Fakultní nemocnici Motol, kde byl sedm let a udělal si tam atestaci. Pak vycestoval do Skotska, kde půl roku pracoval jako anesteziolog v nemocnici ve městě Dumfries. V roce 2010 nastoupil do prachatické nemocnice, začínal jako vedoucí lékař oddělení ARO a centrální JIP, po třech letech se stal jeho primářem. Je ženatý, má 2,5letou dceru a 1,5měsíčního syna. Jeho největšími koníčky jsou příroda a sporty v přírodě – turistika, horolezectví, horské kolo, triatlon, plavání a lyžování.

„Jenže všechny velké nemocnice a lukrativní pracoviště bohužel přitahují taky řadu velmi problematických lidí a čím je to větší pracoviště, tím hůř se vám tam hledá nějaký rozumný kontakt. Naše klinika byla dobrá a nechci si stěžovat na to, co mě tam naučili. Rozhodl jsem se odejít, protože jsem chtěl poznat něco jiného,“ zdůrazňuje tmavovlasý lékař se sportovní postavou.

Půlrok ve Skotsku

Volné místo anesteziologa tehdy našel na webu prachatické nemocnice, ale nejdřív si chtěl vyzkoušet práci v cizině. Proto se v Prachaticích domluvil, že odjede do Skotska a poté se do tohoto jihočeského města v podhůří Šumavy vrátí. Po nástupu do nemocnice velikostí srovnatelné s českobudějovickou ve skotském městě Dumfries se mladému lékaři otevřel další obzor.

Měl možnost nahlédnout do úplně odlišného zdravotnického systému, z něhož bychom si mohli leccos vzít. Ale na druhé straně při práci ve skotské nemocnici zjistil, že na tom české zdravotnictví není vůbec špatně.

„Příklad bychom si mohli vzít třeba z jejich postgraduálního vzdělávání. Skotští lékaři kolují po všech specializacích a jejich lektoři jsou za to placeni. To je náš největší nedostatek - když starší doktor učí mladšího, nic z toho nemá a dělá to jen z dobré vůle. Dlouhodobě se to u nás opomíná a je to velká chyba,“ srovnává Petr Růžička.

S pacienty umějí lékaři ve Skotsku komunikovat mnohem lépe než u nás. Doktor tam na nemocného nesáhne, aniž by mu to neřekl předem. „My na to pořád nejsme zvyklí. Většina našich lékařů má pocit, že dobře ví, co dělají, a pacient má být zticha a zbytečně se jim do toho neplést,“ říká anesteziolog.

Při práci v dumfrieské nemocnici také zjistil, že jeho kolegové nemají tak dlouhou pracovní dobu jako u nás. Mají i povinné pauzy, a dokonce i povinné volno na učení, které skutečně tráví vzděláváním. Tím pádem však mají mnohem míň praxe, český lékař s dvouletou praxí má na svém kontě stejný počet výkonů jako skotský lékař se šestiletou praxí a k některým výkonům se vůbec nedostane.

„Z hlediska lékařů je to příjemný systém, protože mají výborné technické i personální zázemí, lidí je tam až moc. Ve Skotsku nejsou pojišťovny a zdravotnictví je placené z daní, takže doktoři se o nic nestarají. Nikdy jsem nemusel vysvětlovat, proč jsem něco udělal, a taky mi bylo jedno, jak drahé léky dávám pacientům,“ připomíná lékař.

Za nejhorší zkušenost, kterou si ze skotské nemocnice přivezl, považuje neuvěřitelně zdlouhavé procedury v celém léčebném procesu. Všechno tam strašně dlouho trvá i čekací doby jsou delší, protože doktoři odoperují polovičku toho, co čeští.

„Aby to bylo korektní, všechno se dělá několikrát, pořád se vyplňují nějaké dotazníky, dokola se kontroluje, jestli je to opravdu ten pacient, zda je to skutečně pravá noha, která se operuje. Ty procedury jsou strašně zdlouhavé a pro nás až nesmyslné,“ líčí Růžička.

Půlroční praxi ve skotské nemocnici vděčí především za to, že se zdokonalil v angličtině a domluví se dobře se zahraničními přáteli i s odborným lékařským světem. A to se mu neztratí ani v malé okresní prachatické nemocnici, kde působí už šestým rokem.

„Přestěhování do Prachatic považuju za jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem zatím udělal. Mám výhodu, že moje žena není z Prahy, ale z malého městečka na severní Moravě, takže i Prachatice jsou v porovnání s ním velkoměsto,“ říká s úsměvem.

„Staráme se o čím dál víc obéznější pacienty“

I když přiznává, že začátky na novém malém oddělení ARO spojeném s centrální JIP nebyly snadné a bez pomoci svého předchůdce, zkušeného primáře Čeňka Adamce, by se trápil ještě víc.

„Věděl jsem, že za zády budu mít člověka, který mě ještě má spoustu co naučit. A viděl jsem, že to má promyšlené a nejdu někam, kde by byla péče o úroveň horší,“ chválí Růžička, který má největší radost z práce, když na prachatickém náměstí potká svého vyléčeného pacienta.

Většinu hospitalizovaných na jeho oddělení však tvoří starší pacienti, kterým selhávají všechny orgány a mají špatnou prognózu. „Trend je, že se staráme o čím dál víc nemocné lidi, kteří by se takového stadia před 30 lety nedožili. A také, že se staráme o čím dál víc obéznější pacienty,“ porovnává.

Po životě v Praze se mu nestýská, naopak na Prachatice nedá dopustit. „Děti už jsou prachatičtí rodáci, v nemocnici i ve městě se nám líbí a chtěli bychom tu zůstat. Když odejdu z práce, skočím na kolo, vyjedu si voňavým šumavským lesem na Libín a sjedu dolů, je to na hodinu. Fyzicky se vyřídím, vyvětrám hlavu od starostí v práci a můžu se v klidu starat o rodinu,“ shrnuje Petr Růžička.

Se svými blízkými žije v pronajatém domku a místo budování vlastní nemovitosti dávají s manželkou ve volném čase přednost výletům v přírodě. Podle počasí pěšky, na kole či na běžkách.