Marta Horáková vzpomínala, jak v dětství o víkendech chodili k moři a jezdili...

Marta Horáková vzpomínala, jak v dětství o víkendech chodili k moři a jezdili na výlety do pouště. | foto: Petr Lundák, MF DNES

Primářka písecké chirurgie vyrůstala v Emirátech, kde závodně krasobruslila

  • 22
Angličtinu umí odmalička a první sníh viděla až v osmnácti letech. Ačkoli nová primářka chirurgie písecké nemocnice Marta Horáková pochází z Prahy, téměř půl života prožila v Orientu. A první sníh viděla až v 18 letech.

Pro řadu českých lékařů jsou zahraniční pacienti postrachem kvůli jazykové bariéře. Lékařku Martu Horákovou ale zaskočí jen málokterý: umí plynně anglicky, francouzsky a arabsky.

„Angličtina byla na prvním místě, češtinu jsem se učila dodatečně s maminkou. Moji rodiče pracovně cestovali a od narození do osmnácti let jsem žila ve Spojených arabských emirátech. Neumím spisovnou arabštinu, umím tu hovorovou z oblasti Libanonu, Sýrie a Jordánska. Ale arabština je jako slovanština, že Čech Polákovi rozumí, ale polsky neumí. A to je podobné, třeba Egypťanovi rozumím, ale neumím ten jejich dialekt. A zase hůř bych už rozuměla někomu z Maroka nebo z Iráku,“ vysvětluje 38letá energická žena, která prožila dětství a dospívání s rodiči v hlavním městě Emirátů Abú Zabí.

Marta Horáková (38 let)

Primářka chirurgie nemocnice v Písku pochází z Prahy. Vystudovala 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, po škole nastoupila na chirurgii v pražské Nemocnici s poliklinikou ve Vysočanech, kde působila sedm let. Poté pracovala rok a půl na chirurgii ve Fakultní nemocnici v Motole. Z ní přešla na chirurgii do Oblastní nemocnice Kladno, kde v roce 2012 dokončila atestaci z dospělé chirurgie a o tři roky později si dodělala i atestaci z dětské chirurgie. Ovládá angličtinu, francouzštinu a arabštinu. V písecké nemocnici pracuje od 1. července. Horáková je rozvedená, s bývalým manželem ve střídavé péči vychovává osmiletou dceru. Žije v Praze, a když je s dcerou, dojíždí denně do práce. Když je dcera u otce, bydlí lékařka v Písku. Mezi její koníčky patří hudba a hra na klavír, vycházky do přírody, bruslení, lyžování, jízda na kole a cestování s batůžkem po světě.

Zatímco dnes jezdí spousta lidí na dovolenou do Dubaje, protože chce vidět velké kosmopolitní město, Marta Horáková si pamatuje Dubaj, když tam byl místo chodníků písek. Její rodiče vzpomínají, že nejvyšší budova v Abú Zabí měla tři patra a u moře byly panenské pláže. Dnes je město plné mrakodrapů a luxusních hotelů.

„Zatímco tady byl komunismus, my jsme chodili do anglické školy a byli tam s námi Jordánci, Egypťané, Indové, Pákistánci a Evropané. A bylo tam vedro, bez klimatizace se tam žít nedalo. O víkendech jsme chodili k moři, jezdili na výlety do pouště, kde je plno nádherných ptačích rezervací, učili se anglicky. Prostě taková orientální idylka,“ líčí lékařka.

Domů jezdili jen na prázdniny

Navzdory klimatu připomínajícímu horkou vlhkou prádelnu bylo v Abú Zabí velké kluziště, kde absolvovala šest let pětkrát týdně dvouhodinový krasobruslařský trénink pod vedením zkušeného ruského trenéra. Piruety na ledě šly nadšené školačce tak dobře, že vyhrála i několik dorosteneckých medailí.

Domů do Prahy v té době jezdila s rodiči jen na letní prázdniny. Byla zapsaná v české škole a musela každý rok složit vyrovnávací zkoušky, aby postoupila do dalšího ročníku. První sníh tak viděla v rodné zemi až po návratu z ciziny v osmnácti letech a lyžovat se naučila na výcviku na horách s lékařskou fakultou.

S nostalgií přiznává, že na toto období svého života vzpomíná moc ráda, a dodnes je ve spojení se spolužáky ze střední školy, kteří se rozprchli po celém světě.

„Ale už mě to tam neláká. Spojené arabské emiráty jsou bohatá země, kde všechno funguje, a já spíš tíhnu ke třetímu světu. Na jednu stranu celý život pláču, že nemám pocit domova, protože jsme hodně cestovali. Na druhou stranu, kdykoliv se někde snažím usadit, mám neklidné nohy a pocit, že se potřebuju někam posunout. A buď se naučit něco nového v oboru, nebo poznat jinou kulturu nebo jiné lidi,“ popisuje.

Cestování jen tak s batůžkem je však pro ni pořád symbolem ideální dovolené. Nezajímá ji hotel s bazénem, dává přednost spontánním zážitkům. Proto vyráží s krosnou, koupí si někam letenku a až na místě řeší, kde bude bydlet a kam se podívá. Místní dopravou procestovala například celý Egypt, Jordánsko, Sýrii, Libanon, Řecko, Bulharsko, Turecko a Itálii.

„Ale teď mám osmiletou dceru, takže nemůžeme vyrazit jen tak bez plánu. Už spolu cestujeme po Evropě a baví ji to. Je i dost soběstačná, je schopná sledovat na mapě, kam jedeme a kde máme vystoupit. Myslím, že časem přidáme nějakou dobrodružnější destinaci,“ plánuje.

„Nejvíc mě baví operovat“

V posledním půlroce dělí většinu svého času mezi dcerku, kterou má ve střídavé péči s bývalým manželem, a novou práci v písecké nemocnici. I když se chirurgií začala živit hned po vysoké škole, teď je poprvé v manažerské pozici a je zodpovědná nejen za svůj výkon, ale za celý tým chirurgického oddělení. Je tak právě v další rozjeté fázi svých „neklidných nohou“ a snaží se posunout a naučit něco nového ve svém oboru.

„První tři měsíce jsem byla v pozorovatelské funkci, abych nerušila něco, co je zaběhnuté. A objevila jsem i spoustu postupů, které jsem neznala. Myslím, že zdejší kolektiv obohacuje i mě, je to vzájemné. Moc mě to tu baví a jsem do toho ‚zažraná‘. Časem bych tu chtěla zmodernizovat některé medicínské postupy, vyvinout týmového ducha a přitáhnout nové operace štítné žlázy a dětskou chirurgii,“ říká primářka Horáková.

Je ráda, že se v písecké nemocnici podařilo v říjnu otevřít dětskou chirurgickou ambulanci. Specialistů s atestací z dětské chirurgie je v Česku málo, a proto se do Písku mohou díky ní postupně nabalit i malí pacienti z okolních okresů. A nejspokojenější v práci je na sále.

„Nejvíc mě baví operovat. Když mám sehraný tým a známe se, je to super. Je to jako ve sportu, když máte tým, se kterým hrajete dlouho a jste sehraní. Tak to mě hrozně baví, ačkoli jsem tu zatím krátce a sehráváme se. Ale jde to rychleji, než jsem čekala. Tým reaguje skvěle, já se taky učím tu manažerskou funkci,“ libuje si mladá primářka.

Ke štěstí nepotřebuje luxusní kabelky, drahé auto nebo značkové oblečení. Na rozhovor dorazila v obyčejném tričku, na krku měla řetízek s drobnou perličkou. Ale v práci chce pro svůj personál i pacienty to nejlepší, teď třeba písecká chirurgie vylepšuje ambulance. Aby oddělení mohlo lépe zorganizovat práci, pacienti dlouho nečekali na ošetření a měli trochu víc soukromí.

„Ale na sále si často vzpomenu na jednoho syrského profesora, který mi řekl, že dobrý chirurg musí umět pracovat s tím, co má. A nevymýšlet si, že chce jiný steh a lepší nástroje, že nůžky jsou tupé a že za náš neúspěch může někdo jiný.“