Jiří Hájíček je dvojnásobným držitelem ceny Magnesia Litera a dostal se do...

Jiří Hájíček je dvojnásobným držitelem ceny Magnesia Litera a dostal se do Velkého knižního čtvrtka. | foto: Slavomír Kubeš, MAFRA

Příští kniha bude detektivka, říká spisovatel Jiří Hájíček

  • 0
Jeho jméno už několik let přesahuje hranice jihočeského regionu. Jiří Hájíček před pár dny vydal knihu povídek, se kterou se dostal do elitní společnosti Velkého knižního čtvrtka. Titul vyšel ve stejný den jako nový román Jo Nesba.

Po Facebooku běhala nedávno anketa o 10 nejzásadnějších knih života. Několikrát se vedle Dostojevského, Márqueze a dalších velikánů objevily tituly Selský baroko a Rybí krev.

Z takové pocty by jiný spisovatel zpychl, ale Jiří Hájíček je duší pořád tím stejným klukem z Purkarce, který čutal do meruny s kamarády u Vltavy. To, že je dvojnásobným držitelem ceny Magnesia Litera a dostal se do Velkého knižního čtvrtka, vnímá jako ohromné štěstí.

„Nikdy jsem po tom netoužil a vůbec mě nenapadlo, že můžu takovou cenu vyhrát,“ přemýšlí 47letý spisovatel žijící v Českých Budějovicích.

Jiří Hájíček

Narodil se 11. září 1967. Dětství prožil v Purkarci. Po gymnáziu absolvoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích. Po základní vojenské službě pracoval tři roky na venkově v zemědělství, od roku 1993 je zaměstnaný jako bankovní úředník. Žije v Českých Budějovicích, je ženatý. Začínal s psaním básní, knižně debutoval jako prozaik se sbírkou povídek Snídaně na refýži (1998). Vydal romány Zloději zelených koní (2001), Dobrodruzi hlavního proudu (2002) a Selský baroko (2005), za který získal prestižní cenu Magnesia Litera. Následovala novela Fotbalové deníky (2007) a román Rybí krev (2012), který zasadil do období vysidlování a bourání vesnic v okolí Temelína. Titul se stal knihou roku v soutěži Magnesia Litera. Hájíček právě vydal povídkovou knihu s názvem Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku.

V těchto dnech je na roztrhání. Rozdává rozhovory, jezdí na literární čtení a různé doprovodné akce ke knižnímu čtvrtku. Jeho povídková kniha Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku září v předních regálech knihkupectví.

„Je to staronová kniha, ale pro hodně čtenářů, kteří mě znají jen jako autora Selskýho baroka a Rybí krve, to bude novinka. I když styl je různý. Pořád je tam můj osobní prožitek, mix reality a fikce. Starší povídky jsme s nakladatelem trochu proškrtali. Otevřít staré texty se podaří spisovatelům třeba jen jednou za život,“ říká.

V knize je celkem dvacet povídek, z toho tři jsou úplně nové. Všechny spojuje téma vesnice, lidských mikropříběhů, hospodských tancovaček nebo okresního fotbalu. K míči má Hájíček velký vztah. Vyrůstal ve vesničce Purkarec. Odtud jezdil hrát fotbal do nedalekého Podhájí, kde byl klub.

„Dodnes cítím vůni kopaček, které jsem dostal v roce 1974. Vybavím si i ten zvuk, když jsem se s nimi procházel doma na chodbě,“ líčí. Jeho fotbalové povídky mají podobnou atmosféru jako seriál Okresní přebor, navíc jsou okořeněné typickou hájíčkovskou poetikou.

Fotbalová kariéra budoucího spisovatele však skončila v jeho deseti letech. Kvůli výstavbě Jaderné elektrárny Temelín nařídila tehdejší vláda zánik několika vesnic kolem Vltavy. Velká část Purkarce ustoupila Hněvkovické přehradě, z mapy zmizelo Podhájí, Jaroslavice, Březí nebo Křtěnov. A Hájíčkovi se stěhovali do Týna nad Vltavou. Tam už malý Jiří hrál jen tenis. Dodnes však chodí na budějovické Dynamo nebo sleduje Ligu mistrů.

Jako skoro každý kluk četl Verneovky a Mayovky, později objevoval Hrabala, Škvoreckého, Kunderu. Vystudoval gymnázium a zemědělskou školu v Budějovicích. Na vojnu nastoupil 1. října 1989. Bylo to pro něj neuvěřitelné období plné chaosu.

„Sloužil jsem v bývalém klášteře ve Znojmě. Každou neděli nám k nástupu na buzerplace hrály varhany z kostela při nedělní mši. Věřícím kamarádům ještě v říjnu zakazovali politruci chodit na mše, po listopadu už je najednou pouštěli. Lampasáci se začali skoro plížit kanálama, vraceli červené knížky, nevědělo se, kdo bude ministr obrany. Říkalo se, že to bude Kocáb. Politruci byli totálně zděšení. Někteří Slováci se nevěřícně ptali: Kocáb? Ten balalajkár?!“ směje se Hájíček.

Po roce ho čekal ostrý návrat do reality. Vše bylo najednou jinak. Smělo se vyjet za hranice. Však také hned s přáteli vyrazil vlakem do Vídně. Anabázi s popíjením lahváčů v kupé a klouzáním na zamrzlém jezírku u Schönbrunu zachytil později v Rybí krvi.

Filmová práva na tři romány

Jako většina mladých literátů začínal s poezií. Na konci 80. let v tehdejším kulturním domě v budějovické Čéčově ulici pořádal publicista a recitátor Mirek Kovařík literární pořady. V nich uvedl i tvorbu Jiřího Hájíčka. Ten postupně přecházel k beletrii.

Debutoval v roce 1998 sbírkou povídek Snídaně na refýži, následoval román Zloději zelených koní o hledačích vltavínů a klíčová kniha Selský baroko. Za ni dostal cenu Magnesia Litera a zrodila se nová literární hvězda.

V románu s detektivním základem se vyrovnával s kolektivizací venkova v 50. letech. Dobu nasával především z vyprávění a dokumentů v archivech. Zato atmosféru dalšího románu Rybí krev už zažil osobně.

„Ve svých prózách vždy vycházím ze zkušeností a zážitků. Postavy si upravuju do příběhu, který zrovna píšu. Pro mě je důležité téma. Vždycky se mě musí nějak dotýkat. Nesednu si ke stolu a nevymýšlím nějaký cizí příběh. To by mě ani nebavilo,“ popisuje.

V Rybí krvi rozvinul příběh tří kamarádek, které rozeslala do světa stavba temelínské jaderné elektrárny a vysídlení tamních obcí. S knihou, která získala absolutní cenu Magnesia Litera, objel křížem krážem celé Čechy. Na literárních čteních bývá dodnes plno.

„Když kniha vyšla, měl jsem obavy. V příběhu jsem si hodně vymýšlel. Začalo mi však chodit spoustu mailů, ve kterých mi čtenáři děkovali, že jsem tohle téma otevřel. Je to nedávné období českých dějin, přitom už je skoro úplně zapomenuté, víc než kolektivizace. Týkalo se totiž jen malého okruhu vesnic. Lidé mi psali své příběhy, posílali fotky zaniklých míst, která dnes promítám na čteních.“

Na jeho tři romány jsou zamluvená filmová práva. Start natáčení však stojí na penězích. „Nejlépe to vypadá se Zloději zelených koní. Tam by se snad mělo příští rok začít,“ dodává.

Píše hlavně po večerech, přes den je ve světě čísel. Pracuje totiž jako bankovní úředník. „Je to pro mě přeprogramování, psaní je terapií. Myslím, že povolání není pro spisovatele důležité,“ říká.

V současnosti si dává tvůrčí pauzu. Hodně čte, sleduje své české literární souputníky. Právě zdolává sedmisetstránkovou novinku Václava Kahudy, nadchl ho román Básník o Ivanu Blatném od Martina Reinera, o Žítkovských bohyních od Kateřiny Tučkové mluví jako o knize desetiletí.

V hlavě nosí nápad na detektivku. „Ale musím si vše pořádně promyslet, než začnu psát. Proto si teď dávám spíš literární odpočinek.“