Externí redaktorka MF DNES Lucie Schmiedová si vyzkoušela, jaké to je prodávat...

Externí redaktorka MF DNES Lucie Schmiedová si vyzkoušela, jaké to je prodávat na vánočních trzích v Českých Budějovicích. | foto: Slavomír Kubeš, MAFRA

Zima, hlad a kamarádi s punčem. Aneb prodejcem na adventních trzích

  • 4
Hodiny odbíjejí poledne. Poletuje sníh a teploměr ukazuje dva stupně pod nulou. Vydávám se směrem ke stánku s cedulí košíkářství. Na vlastní kůži si jdu vyzkoušet, co obnáší práce stánkařů na adventních trzích v Českých Budějovicích.

Po domluvě s provozním košíkářství, padesátiletým Františkem Zavadilem ze Slavonic, si zkouším roli stánkařky. A ze začátku mám štěstí. Během pěti minut prodávám proutěný košík. "Támhle dejte peníze a potom vše zapište do sešitu," vysvětluje mi provozní.

Řídím se jeho pokyny a začínám sledovat zákazníky. "Tenhle košík by se jí hodil k Vánocům, až půjdeme zpátky, koupíme ho," zaslechla jsem od starší paní. Zákazníci se střídají, čas utíká, ale kolem půl třetí odpoledne začíná být mrtvo. Lidé nechodí. Stánkaři se ale zabaví. Povídají si vtipy a vzpomínají.

Z vyprávění mě vytrhne mladík z protějšího stánku s uzeninami. "Pojďte k nám něco ochutnat," pobízí mě. Poděkuji, ale říkám si, že počkám, až se ozve hlad.

Přicházejí chvíle, kdy lituji, že tu stojím. Kolem procházejí kamarádi s punčem a užívají si vánoční atmosféru. A mně je zima a nemám si kam sednout. "Vypadáte beznadějně, jste si jistá, že do sedmi večer vydržíte," ptá se mě pomocník Jaromír Vítů. Jen kývnu hlavou.

Do 16. hodiny se čas táhne. Kamarádka mi přináší punč, abych se zahřála. Zimu sice zaháním, ale hlad nikoli. "Vezmi si pivní rohlík," nabízí mi kolega Jaromír.

"Člověk si zvykne, hlavně ví, že musí něco vydělat. Tahle práce mě baví, přestože sem každý den dojíždíme 100 kilometrů," říká František Zavadil, který o sobě tvrdí, že má buldočí povahu. "Košíky nabízím už deset let. Samozřejmě, jsou dny, kdy člověk nemá náladu, ale musí se tomu vzepřít a být na lidi sympatický," pokračuje.

Za pronájem stánku na náměstí Přemysla Otakara II. zaplatí desítky tisíc korun. Denně tu nabízí své zboží, trhy trvají celkem 25 dní až do 23. prosince.

Já jsem tu jen den, ale vpodvečer už každou chvíli sleduji hodiny na věži. Čas mi naštěstí krátí zájemci o košíky. "Vzala bych si tři ošatky," poprosí zákaznice.

Externí redaktorka MF DNES Lucie Schmiedová si vyzkoušela, jaké to je prodávat...

Následuje další, která shání tác pro manžela. "Ráda bych, aby se na něho vešly dva šálky s kávou. Má to být pro něho jako překvapení. Ty šálky jsou jako my dva, rozumíte?" vysvětluje. Mám radost, že odchází spokojená.

Trh se mění se stmíváním. V každé boudičce se svítí. Vypadá to jako v pohádce. Jen v půl šesté dochází k výpadku proudu a jako naschvál, zhasíná naše řada. Zákazníci pořádně nevidí na výrobky. "Co budeme dělat?" ptám se kolegů. "Snad to co nejdříve nahodí," odpovídá šéf František. Opravdu, během 15 minut opět svítíme.

Po šesté hodině začínáme uklízet výrobky do budky. Naším úkolem je naskládat všechny ošatky, tácy, koše, stojany do dřevěné boudy. "Teď mi podejte támhleten," dostávám pokyny.

Mezitím stále prodáváme zboží. V sedm pak končíme. Druhý den v devět ráno už tu František Zasadil ze Slavonic bude stát znovu.