Když chce malíř namalovat obraz, nejprve nanese na paletu hromádky barev. Když chce řezbář Ondřej Drábek z Choustníku na Táborsku vyřezat sochu, vyjde před chalupu na louku, kterou rámují dvě cesty do trojúhelníkového tvaru. To je jeho paleta a na ní jsou hromady dřeva.
„Teď mi tam přibyla jedna obzvlášť velká. Táboráci přivezli čtyřicet kubíků dubu, ze kterého mám vyřezat betlém,“ představuje svou nejnovější zakázku. A možná také dosud největší. Město Tábor si u řezbáře Ondřeje, jak sám sebe nazývá na webu, objednalo soubor šestnácti figur v životních velikostech. O Vánocích mají zdobit Žižkovo náměstí.
„Začnu Svatou rodinou. Kulatiny mají délku od dvou do čtyř metrů a já si je musím nejdřív nějak rozestavět vedle sebe. Budu si v nich představovat postavy podle schváleného nákresu. Každý kmen si sám řekne, která figura z něj má vzniknout,“ prozrazuje svůj oblíbený postup tvorby.
Ondřej Drábek (55 let)Narodil se 19. února 1967 v Mostě. Vyučil se mechanikem a opravářem pro stroje a zařízení. Do roku 1990 pracoval v podniku Doly V. I. Lenina Komořany. V roce 1990 se z Mostu přestěhoval do Tábora, poté do Soběslavi. Od roku 2000 se plně věnuje dřevořezbě. Bydlí v Choustníku, kde pracuje na louce u své chalupy. Vytváří dřevěné sochy, šachové komplety, reliéfní obrazy, loutková divadla a bytové doplňky. Je potřetí ženatý, z každého manželství má jedno dítě, další tři vyženil a radost mu dělá osm vnoučat. |
Drábek je vítaným účastníkem řezbářských sympozií a autorem zakázek od miniatur po čtyřmetrové sochy. Jeho díla najdeme po celé republice. Každé se zrodilo tím, že si představu tak dlouho promítal do dřeva, až v něm uviděl výrobek.
„Představa budoucí sochy v masivu je důležitá, aby mě potom při práci sama vedla. Potřebuju, aby mě inspirace ťukla. Pak si důležité tvary načrtnu na dřevo, v hlavě se mi rozeběhne scénář a já už podle něj jedu s pilou v ruce,“ říká řezbář.
Jako ukázkový doklad přinesl na naše povídání v Masných krámech malou bustu ženské hlavy. „Uviděl jsem ji v kulatém odřezku, který vyhazovali na pile. Ve dřevě jsem si všiml několika kazů a najednou se mi v podvědomí vynořila ženská tvář, která díky těm kazům bude přitažlivá, ale divák o nich nebude vědět. Někdy je třeba podívat se na dřevo s fantazií smíšenou se správnou dávkou humoru.“
Tak si schválně jeho humor a fantazii hned na místě vyzkoušíme. „Má ta žena jméno?“ zeptal jsem se. „Zatím ne,“ odpověděl. Nabídl jsem jméno Žanda a požádal jejího tvůrce, aby o ní něco prozradil.
„Žanda je romantička, podívejte na ty hluboké oči,“ natočil dřevěnou hlavu obličejem tak, aby fotograf mohl pořídit její snímek. „Ovšem tohle je její podoba ze začátku 70. let, kdy se pod romantickou tváří skrývala temnost,“ upřesňuje.
Já nadhazuji: „A tenkrát poslouchala Stouny.“ Ondřej smečuje: „Hlavně Claptona.“ Já na to: „A trochu brala drogy.“ Ondřej: „Ale legálně. Vnutila se do vědeckého programu, kde se zkoušelo působení LSD na elitní osoby.“
Z kůry vyřezal formuli Laudy
Ano, i dávkou vtipné tvůrčí fantazie by měl vládnout řezbář. Takovou schopnost však v Ondřeji Drábkovi nedokázala odhalit učitelka na základní škole v jeho rodném Mostě. V roce 1973 tam prolézal první třídou s odřenýma ušima a učitelka ho považovala za hloupého.
„Protože jsem psal pomalu a zrcadlově,“ vzpomíná. „Ve třetí třídě usoudili, že je to tím, že jsem rozený levák, a přeučili mě na praváka. Půl roku mi navlékali rukavici na levou ruku a pod dohledem jsem se učil psát pravačkou. Dneska mám obě ruce stejně zručné a je mi jedno, ve které držím pracovní nástroj.“
Je možné, že tato již překonaná metoda v něm více propojila fantazii se zručností. Projevilo se to hned o prázdninách na pionýrském táboře. Z dlouhé chvíle vyřezal z kůry nožíkem formuli Nikiho Laudy. Děti i vedoucí si výrobek prohlíželi s úžasem. „Nedivil bych se, kdyby ho pořád měli vystavený v Nuzerově, kde se tábor konal,“ tuší řezbář.
Stejný úspěch sklidily jeho obrázky namalované v hodinách výtvarné výchovy i ve volném čase. Ale na studium umělecké školy ani pomyslet. „Špatný kádrový profil. V mém případě to znamená, že příbuzní v osmašedesátém utekli do Austrálie,“ vysvětluje totalitní pojem. „Komunisti mi dali na výběr vyučit se buď zedníkem, nebo strojním zámečníkem.“
Zvolil to druhé a po vyučení nastoupil na šachtu v Mostě. Práce ho netěšila, přestože při zaměstnání z vlastní iniciativy studoval báňskou průmyslovku. Studium nedokončil z nedostatku času – měl už rodinu. Manželství se však rozpadlo. Po sametové revoluci skončily i jeho závazky vůči podniku, a tak se rozhodl, že opustí hornický Most.
Zjistil, že se dokáže uživit jako řezbář
„Díky své druhé ženě jsem se dostal do Tábora a pak do Soběslavi. V Táboře jsem ve firmě Pelikán vyráběl dřevěné hlavolamy. V Soběslavi jsem pracoval v Diakonii Rolnička jako ergoterapeut a pak mistr v chráněných dílnách,“ shrnuje své působení u zaměstnavatelů.
Jeho osobní život se dá shrnout ještě stručněji: ani druhé manželství se nevyvedlo, ale třetí ano. A než poznal svou současnou ženu, zjistil, že se dokáže uživit jako řezbář.
„Když jsem odjížděl z Mostu, dal mi táta sadu dlát. Že se mi třeba budou někdy hodit. A to se stalo jednoho odpoledne roku 1998, když jsem se nudil na balkoně. Vyřezal jsem jimi z násady koštěte figurku pro radost. Můj kamarád mi řekl, že mám talent a abych v tom pokračoval,“ vypravuje.
Každý se může přijít podívat, co právě řežu, a je fakt, že lidé chodí často. Já mám lidi rád.
Stejný názor měli i návštěvníci slavností a trhů, kde nabízel stále propracovanější i originálnější dílka. A co bylo nejdůležitější – lidé kupovali jeho výrobky. „Zároveň jsem se spřátelil s řezbáři a viděl jsem, jak pracují a někteří se dokážou řezbařinou uživit. Bylo mi to inspirací, abych také přešel jen na řezbařinu. Nikoho jsem ale nenapodoboval, šel jsem vlastní cestou,“ konstatuje.
V roce 2000 skončil v soběslavské Rolničce a stal se řezbářem z povolání. O dva roky později koupil chalupu v Choustníku. To už žil ve třetím partnerském vztahu, který přešel v manželství a trvá dodnes.
„Jsem šťastný, že mám svou ženu Monu, rodinu i práci, která mi dává smysl. Můj život byl dlouho spletitý a vzdorný. A pak se mi vyplnilo i to, na co bych se možná ani neodvážil pomyslet,“ říká Ondřej Drábek.
Svá díla vyřezává a dočasně vystavuje na louce před chalupou v létě i v zimě. Louku obklopují jen lípy, plot záměrně nepostavil. „Každý se může přijít podívat, co právě řežu, a je fakt, že lidé chodí často. Já mám lidi rád. Největší radost mi dělá zájem dětí i jejich dotazy.“
Jedna otázka se opakuje docela často – proč je pán při práci na louce bos? „Protože ani stromy nemají boty, když rostou ze země. A já potřebuju být spojený se zemí stejně jako stromy, které daly dřevo pro moje výrobky,“ odpovídá řezbář s úsměvem, ale myslí to naprosto vážně.
