Když se návštěvníci výstav dozvědí, že právě on je autorem dřevořezeb provedených s umem hodným gotických mistrů, vždycky mu položí stejnou otázku: „Kolik času to zabere udělat?“ Jindřichohradecký řezbář Roman Galek se zamyslí a odpoví: „Tři týdny.“ „A pracujete od rána do večera?“ „Ne. Vyřezávám vždycky, když přijdu domů z práce a pak o sobotách a nedělích.“
Poté se do rozhovoru vloží děti a ty svými dotazy vždycky zamíří k podstatě věci. Například: „A kolikrát jste musel do toho dřeva rýpnout, než byla socha hotová?“
Řezbář vezme do ruky vystavený dřevěný portrét Svaté rodiny a vysvětlí jako ve škole: „Tak předně, tohle není socha, ale basreliéf. Plastický dřevěný obraz, který jakoby vyrůstá z neopracované fošny. Tady dole vidíte původní podobu dřeva a tady nad ní je už je vyřezaná Panna Maria, Josef a Ježíšek.“
Na ta slova uchopí basreliéf, přivine ho do náručí a podotkne: „Takhle bych při práci držel dřevo a zajížděl do něj řezbářským dlátem, kdybych používal měkké lipové. Tuhle Svatou rodinu jsem ale vyřezal z ořechového. Když z tak tvrdého dřeva chcete vyrýpnout kousíček, musíte si ho upevnit, přiložit na správné místo dláto a bouchnout do něj seshora paličkou. Takže já bych výrobu přepočítal na počet bouchnutí. Bylo jich přibližně šest tisíc.“
Díla vystavoval i v zahraničí
Roman Galek má dosud na svém uměleckém kontě devadesátku reprezentativních artefaktů. Jeho umělecký zájem se soustřeďuje na tvorbu reliéfů a basreliéfů s křesťanskou tematikou a na výrobu betlémů.
Mnohé z nich už viděli návštěvníci výstav v České republice, ale také v zahraničí – v Itálii, Rakousku a Francii. Obdivují nejen pečlivost provedení, kompoziční uměřenost a věrohodnost zobrazených postav, ale také barevnost povrchu jeho výrobků.
Roman Galek(37 let) Narodil se 17. srpna 1980 v Jindřichově Hradci, kde dodnes bydlí. V letech 1995 až 1998 absolvoval Střední odborné učiliště nábytkářské v Lišově v oboru truhlář. Pracuje ve firmě Kasalova pila v Jindřichově Hradci. První betlém vytvořil v roce 1993, ale byl spokojen až s jeho třetí verzí, na níž pracoval šest let. Jeho práce inspirovaná Třebechovickým betlémem zaujala odborníka Vladimíra Vaclíka. Roman Galek v řezbářských soutěžích získal několik ocenění, vystavuje svá díla v České republice i v zahraničí. Dosud vytvořil devadesátku reprezentativních dřevořezeb. |
„Nepoužívám nanášené barvy, takhle krásně zbarvené je tvrdé ovocné dřevo samo o sobě,“ objasňuje umělec důvod, proč nelituje mnoha tisíců úderů do dláta. „Oblíbil jsem si dřevo ořešáku. Má barev na rozdávání, od bílé až po tmavohnědou v mnoha odstínech.“
Při své práci si počíná jako malíř, který ale nemaluje na plátno, nýbrž na barevnou paletu. Proto si vždycky musí předem promyslet kompozici díla, aby jednotlivé části zobrazení zasahovaly do správných barevných polí. Občas si vytvoří rámcovou představu, už když pozoruje, jak pásová pila krájí kmen poraženého ořešáku na jednotlivé fošny.
„Dřevo totiž v sobě obsahuje mnoho kazů, ze kterých mívají těžkou hlavu truhláři, ale důmyslný řezbář je umí se zdarem zakomponovat do svého díla. Přirozená trhlina dřeva může sama o sobě zobrazit vrásku na lidském čele. O slzu kanoucí z oka se postará takzvaný zásmol, což je taková kapsička v dřevě plná pryskyřice. Iluzi oka navodí vypadlý suk. A nesmíme zapomenout na krásnou vůni dřeva, kterou řezbář dostává ke svému výrobku zdarma od přírody jako bonus,“ usmívá se umělec.
Právě proto si ve svých osmi letech tento přírodní materiál zamiloval. Při návštěvě u babičky na vesnici ho vůně naštípaného dřeva zavedla do stodoly a tam našel lodičku vydlabanou z borovicové kůry. „Byla hodně stará, už se nedozvím, kdo ji vyrobil. Nejvíc jsem obdivoval její krásně zahloubenou palubu.“
Dojemné setkání s Vaclíkem
Osmiletý chlapec vytáhl menší špalík z hromady naštípaného smrkoví, uchopil sekerku a rozhodl se, že podobnou loďku vyseká právě ze špalíčku, aby si zachovala příjemnou vůni dřeva. Příď a záď zvládl odsekat, ale na vyhloubení paluby se sekerka nedala použít.
„V přístěnku jsem nalezl dláta po dědovi. Děda už nebyl na tomto světě a na mě to dělalo dojem, jako by dláta zanechal pro mě. Loďku jsem zdárně dokončil, maminka mě pochválila a poradila mi, že řezbáři používají měkké lipové dřevo. Další důležitý moment pro můj rozvoj nastal, když jsem si o rok později koupil ve školním výprodeji knihu Vladimíra Vaclíka s názvem Lidové betlémy v Čechách a na Moravě. Byla tam jediná a opět jako by na mě čekala. Získal jsem z ní základy řezbářské práce a díky ní jsem se zaměřil na vyrábění betlémů.“
Sám pronikal do tajů obrábění dřeva a další znalosti získal během učení na Středním odborném učilišti nábytkářském v Lišově. Zároveň začal navštěvovat kostely a studoval tam staré řezbářské práce mistrů z období gotiky, renesance a baroka. Doma pak zkoušel vyřezávat také reliéfy a basreliéfy.
V té době objevil vlastnosti tvrdého dřeva, kterému už zůstal věrný. „V dějinách umění to tak bylo vždycky, že se mladí učili od starých mistrů,“ vysvětluje Galek.
Od osmnácti let se účastnil výstav a soutěží. Na jedné se přihodila událost, jež pro něj byla největší odměnou za všechen vynaložený čas. V roce 2003 prezentoval na výstavě v Muzeu Jindřichohradecka svůj betlém inspirovaný slavným Třebechovickým betlémem. Jeho vyobrazení a popis znal dobře z knihy Vladimíra Vaclíka, která byla od dětství jeho dennodenní četbou.
„V sále se objevil šedovlasý pán s foťákem a sháněl se po panu Galekovi. Řekl jsem mu, že to jsem já, a on mi podal ruku. Jmenuju se Vaclík, představil se a dodal: Směl bych si vás s vaším betlémem vyfotografovat? Doslova se mi podlomila kolena. Poděkoval jsem mu za všechno, čím mi pomohl svou knihou. Vlastně dal mému životu správný směr.“
Řezbařinou se živit nechce
Od té doby se Roman Galek zúčastnil mnoha výstav a soutěží. Může se pochlubit vítěznými trofejemi, jeho práce budí obdiv a jistě by si našly kupce. On se ale řezbařině hodlá věnovat jen jako koníčku.
„Hned po vyučení jsem začal pracovat v Jindřichově Hradci ve firmě Kasalova pila a jsem tam spokojený. Nechci se živit řezbářskou činností, i když nabídky bych měl. Nedokážu si představit, že bych se nechal stresovat termíny a musel z důvodu uživení vyřezávat i výrobky na kýčovitá témata, jak to dělají někteří profesionální řezbáři. Provinil bych se proti tomu, co mi řezbařina dala pro život.“
Studiem dřevěných skulptur starých mistrů totiž zjistil, že samotná zručnost nestačí. Aby řezbář vdechl sochám duši, musí sám o svoji duši pečovat. Ze starobylých sakrálních soch už sice vyprchala někdejší vůně dřeva, ale svědectví víry z nich stále vyzařuje.
„Postupně z nich do mě vstoupila křesťanská víra. Neptám se, jestli postavy, které vyřezávám, skutečně existovaly, ale podstatné je, co jejich příběhy vyjadřují. Sám jsem si vytvořil vlastní náhled na víru, kterému rozumím a o který se můžu v životě opřít. Přeji všem, kteří takovou cestu zatím nenašli a současně se rádi chodí dívat na adventní a vánoční výstavy, aby se otevřeli pravému významu betlémského příběhu a uchovali si ve svých srdcích jeho odkaz i po Vánocích,“ říká řezbář Roman Galek.
