Romana Szpuka fascinovalo počasí už v dětství. Chtěl se dostat na...

Romana Szpuka fascinovalo počasí už v dětství. Chtěl se dostat na meteorologickou stanici na Milešovce v Českém středohoří, ale nakonec už 19 let slouží na šumavském Churáňově. | foto: Marek Podhora, MAFRA

Celý život se tak napůl koukám na oblohu, říká meteorolog ze Šumavy

  • 1
Básník a spisovatel Roman Szpuk pozoruje počasí z meteorologické stanice na šumavském Churáňově už devatenáct let. Bouře, mraky a další jevy na obloze ho přitahovaly už od dětství. A staly se i hlavními hrdiny několika jeho příběhů.

Ještě ve Vimperku byla mlha a teplota několik stupňů pod nulou. Kousek nad městem se nízká oblačnost začala rozplývat a za ojíněnými stromy už prosvítalo modré nebe. Za obcí Stachy už byly lesy i louky ozářené sluncem.

I tak se ale na Churáňov jelo špatně a nebýt cesta posypaná štěrkem, musel bych pěšky. Po svých jsem nakonec k meteorologické stanici stoupal až od parkoviště u běžkařského stadionu. Nad ním totiž i přes teplé inverzní počasí silnici pokrýval led. Ze stromů kolem padaly kusy tajícího sněhu.

„Devět stupňů! To už je skoro na tričko,“ vítal mě před meteorologickou stanicí na vrcholu kopce Roman Szpuk, spisovatel, básník a milovník přírody. Pozorováním počasí a obsluhou stanice Českého hydrometeorologického ústavu se zabývá už devatenáct let.

„Dlouho jsem měl zažádáno o službu na Milešovce. To bylo v době, kdy tam pracoval básník Petr Kabeš. Na Milešovku jsem pravidelně chodil, je to hora, která vystupuje 500 metrů nad okolní krajinu,“ vypráví Szpuk, který je původem z Teplic. Nakonec se ale ocitl ve Vimperku a jeho horou se stal Churáňov.

Každý tip počasí má svůj kód

Fascinace počasím ho provází už od dětství a říká, že s ním má spojené i první vzpomínky.

„Proto mi ani nedělalo velké problémy dostat se do téhle práce. I když máme na spoustu věcí čidla a různé měřáky, při některých jevech prostě stále není vymyšleno nic lepšího než lidský zrak. Třeba bouřky. Jejich průběh zatím žádná technika zmapovat úplně neumí,“ líčil meteorolog v kabině, z níž má přístup i na střechu stanice. Z ní může sledovat jak dění nad sebou, tak i dole v údolí.

V době mé návštěvy ale níže položené oblasti kryla inverzní oblačnost. Churáňov byl v tu dobu jakoby oddělený od světa lidí. Nikde nebylo vidět žádné město nebo vesnice, jen osamělé lesnaté vrcholy okolních kopců vystupující z oblačnosti. Nad ní se modrala obloha bez mráčku.

„Za chvíli budu muset podat další synoptickou zprávu o stavu počasí. Všechny meteorologické stanice na světě hlásí počasí vždy ve stejnou dobu, která se řídí podle času na nultém poledníku. A každý typ počasí má svůj kód, celkem jich je 99. Je to takový mezinárodní jazyk meteorologů, meteorologové z celého světa si mohou takovou kódovanou zprávu kdykoli stáhnout a hned vědí, co se tady u nás děje,“ vysvětloval mi Szpuk.

Právě v té chvíli se ozval ostrý varovný zvuk, který službu upozornil na to, že je nutné poslat hlášení. To obsahuje také důležité naměřené hodnoty - teplotu, rosný bod, vlhkost vzduchu, směr větru a jeho nárazy, průměr tlaku vzduchu nebo třeba typy oblačnosti a druhy oblaků.

„Potom jsou to takové speciality jako ledovky, námrazy, zvířený sníh. Třeba kódy začínající čtyřicítkou jsou mlhy, které se podle svých vlastností různě rozlišují, devadesátky jsou zase bouřky,“ přibližuje.

Kromě těchto zpráv je ale nutné zaznamenat i to, odkdy dokdy některé jevy trvaly, třeba kdy se objevila mlha, přišel déšť, nárazový vítr nebo bouřka. To všechno se zapisuje do tabulek v meteorologickém deníku, který se musí měnit každý měsíc.

Počasí hlídají od roku 1952

Stanice na šumavském Churáňově začala fungovat v prosinci roku 1952, v jejích archivech se tak dá dohledat nepřetržitý záznam o počasí za 64 let. Tamní meteorologové, kteří se pravidelně střídají ve službách trvajících vždy několik dní, ale provádějí i další měření.

Vždy v 7, 14 a 21 hodin například přicházejí na řadu klimatická měření. Dále mnoho druhů záznamů, která souvisejí se stavem čistoty ovzduší, nečistot ve vodě nebo mlhách.

Specialitou je potom bolidová kamera, která fotí průlety velkých meteoritů okolo Země. „Máme kvůli tomu i smlouvu s hvězdárnou Ondřejov. Jsme ale třeba už jednou z mála posledních stanic, které zaznamenávají teplotu na klasické teploměry. Máme ale i automatická čidla a každého prvního, jedenáctého a jednadvacátého v měsíci se provádí srovnání naměřených hodnot,“ popisoval Szpuk s tím, že v noci se meteorologové mohou v klidu vyspat, informace za ně odesílají automaty. Jen pro případ poruchy techniky mají u sebe telefon.

Ve stanici má k dispozici i přístroje, které měří výšku mraků, zaznamenávají dobu a intenzitu slunečního svitu, plochu, připomínající boxerský ring, v níž se měří množství sněhu a zjišťuje obsah vody v něm, nebo lesní profily, kde se určuje síla sněhové vrstvy.

„To měříme hodně podrobně hlavně kvůli jarním povodním a nebo teď, když je vody málo, kvůli doplnění vláhy v půdě. Z toho důvodu máme až do 75 centimetrů v zemi další přístroje, které měří vlhkost půdy,“ dodává.

500 výstupů na Boubín

A když jsme dokončili procházku areálem stanice, ukázal rukou do dáli směrem na jihozápad s tím, že tam někde strávil předchozí noc. Ani ve volném čase se totiž Roman Szpuk příliš své meteorologické vášni a lásce k přírodě nevzdaluje.

Nejraději tráví noci na vrcholu Boubína. Snaží se zažít východ slunce na tamní rozhledně alespoň jednou týdně a před nějakou dobou už mohl napočítat přes 500 výstupů na známou šumavskou horu.

Absolvoval také půlnoční pochod na Jezerní slať z Churáňova v době, kdy na meteorologické stanici Perla zaznamenávali mráz přes 32 stupňů pod nulou. Na svých samotářských výletech rád potkává bouřky nebo zvláštní takzvané halové jevy. Speciality počasí i zajímavá místa fotí a zapisuje si o nich také do sešitu, který nosí stále u sebe.

Vznikají tak básně, haiku i prozaické texty, jejichž hlavními postavami občas nejsou lidé, ale dění v přírodě. Ty poslední vyšly letos v knize A zavaž si tkaničky. Šestapadesátiletý Szpuk říká, že je na počasí doslova napojený.

„Stále, celý život se tak napůl koukám na oblohu. Jsou mraky, které jsou běžné, ale i ty, které jsou opravdu vzácné a všimne si jich jen ten, kdo se po nich dívá. A také jsem rád sám a v tichu. Na Boubín lidé chodí jen ve dne, nejčastěji o víkendu. Ale v noci tam není vůbec nikdo. Stejné je to v minus třiceti uprostřed slatě. Tam by snad mohl přijít jen takový nadšenec jako já, ale nás zase tolik není. Člověk může v takových chvílích vidět věci, o kterých jiní nemají ani potuchy, jsou to jedinečné zážitky,“ popisoval.

Z jeho kabiny se v tu chvíli znovu ozval ostrý zvuk: je třeba poslat další hlášení.