Fotograf Slavomír Kubeš působil s přestávkou v MF DNES 18 let. Jihočeský kraj...

Fotograf Slavomír Kubeš působil s přestávkou v MF DNES 18 let. Jihočeský kraj zná díky své práci dokonale | foto: Marek Podhora, MAFRA

Za 18 let zvěčnil tisíce tváří. Miss a pivo jsou otrava, říká fotograf

  • 0
Tisíci snímky zapůsobil fotograf Slavomír Kubeš na čtenáře jihočeské MF DNES, v níž strávil bezmála osmnáct let. Region zná jako málokdo, ročně po tamních silnicích kvůli snímkům najezdil 70 tisíc kilometrů. Na konci října se z osobních důvodů přestěhoval na západ Čech.

Dlouhé blond vlasy, hurónský smích. Fotoreportér Slavomír Kubeš by jen těžko hledal v kraji silnici, po které nikdy předtím neputoval.

„Focení pro noviny je tvůrčí záležitost. A není to rutina, každá akce je jiná. Někdy fotíte prezidenta na Zemi živitelce, jindy zase v nadsázce prodejce opiček na gumě,“ popisuje muž s širokými rameny, na nichž se mu dobře přehazuje těžká brašna s fotoaparátem a několika objektivy.

Slavomír Kubeš

Narodil se 23. dubna 1969 v Táboře. Ve Středním odborném učilišti Kovosvitu Sezimovo Ústí absolvoval maturitní obor mechanik seřizovač. Po vojně nastoupil do Kovosvitu, pak se oženil a přestěhoval do Českých Budějovic.

Pracoval v Igle, kterou posléze koupila firma Groz-Beckert. V roce 1995 se stal externím fotografem Českobudějovických listů, o rok později udělal konkurz na fotografa do jihočeské redakce MF DNES.

Po narození syna se vrátil na tři roky zpátky ke strojařině, od roku 2001 byl znovu fotografem v MF DNES. Na konci října 2014 z českobudějovické redakce z osobních důvodů odešel do Karlovarského kraje. Je rozvedený, má 19letou dceru Terezu a 15letého syna Adama.

  • Dotazník

Co vám udělalo v poslední době největší radost?
To, jak při všech změnách, které mě v životě potkávají, všechno zapadá do sebe. Jak hledání práce, našel jsem si bez problému zaměstnání v oboru, v němž jsem chtěl zůstat, tak i nová partnerka.

Co vás naopak naštvalo?
Nic úplně konkrétního bych asi nenašel. Ale obecně mě nejvíc štve, jak si lidi navzájem s oblibou komplikují život. A druhé, co mě štve celý život, je hloupost, a to včetně té vlastní.

Co vás v nejbližší době čeká?
Kompletní změna. Sžívám se s životem v jiném kraji, s novým pracovním režimem, s jinými lidmi. A zároveň hledám nějaký model, abych mohl zůstat v kontaktu se svými dětmi.

Přitom už automaticky počítá s tím, že naplánované akce může během chvíle zhatit mimořádná událost. Nejčastěji v podobě rozsáhlé tragické nehody, požáru, výbuchu a podle rozmarů počasí třeba povodeň, větrná či sněhová kalamita. Do terénu tak je zvyklý vyrazit kdykoli, o víkendu, v noci i ve svátek.

Ale to neznamená, že všechno fotí se stejným nadšením. Každý v českobudějovické redakci MF DNES ví, co optimisticky naladěnému Slávovi zaručeně zkazí den. Nejvíc ho dovedou vytočit dvě akce: volba miss a slavnosti piva.

„Soutěže miss fotím strašně nerad. Nezajímá mě to, ty holky se mi nelíbí. Chodím tam s největším sebezapřením, celá ta soutěž mi přijde umělá a vypocená,“ svěřuje se.

Jediné přehlídky, které ho nevytočí, jsou ty pro Nadaci Terezy Maxové. Na nich se podle jeho názoru dívky jenom nenatřásají, ale přehlídka má smysl, protože z ní nakonec dostanou peníze potřební.

„A druhá věc, kterou vyloženě nemusím, jsou pivní slavnosti. Proti pivu nic nemám, ale kultura tohoto typu mě doopravdy nebere,“ říká.

Ve společnosti je známý jako abstinent, který si dá jen výjimečně deci sladkého bílého vína. Ostatně seriál Na ležáku v Masných krámech, který můžete číst každý týden, vyšel v MF DNES poprvé už 2. března 2011 a u většiny dílů byl součástí redakčního tandemu Slavomír Kubeš.

Sám však půllitr s proslulým ležákem maximálně aranžoval před zpovídaným hostem, jemu číšník automaticky přinášel kolu.

Využil i strojařinu

A jaké akce mu vždycky zaručeně spraví náladu? Nejvíc miluje letecké focení, ale také snímky z technického prostředí. „Bavilo mě fotit na Temelíně, jeho začátky i další fotky z provozu. Protože jsem strojař, zajímá mě to. A to je vždycky pro fotografa výhoda, když přijde do nějakého prostředí, které čtenář běžně nezná. Nemusí se tolik dřít a vymýšlet, ty fotky jsou zajímavé už tím prostředím,“ líčí Kubeš.

Vzápětí připomíná, že v novinách by měly být emoce. Ale to se podaří málokdy. Zvlášť na krajské úrovni nejsou podle jeho zkušeností akce tak emočně vypjaté, pokud to nejsou nějaké demonstrace nebo sport. „Ale i stavba se dá vyfotit zajímavě,“ přemýšlí.

Fotograf Slavomír Kubeš působil s přestávkou v MF DNES 18 let. Jihočeský kraj...

Vlastně i demonstranti se musí nejdřív naučit, jak své akce dobře obrazovým médiím prodat. To byl i případ rakouských a českých aktivistů, kteří protestovali proti temelínské elektrárně.

„Zpočátku byly ty demonstrace nepříjemné proto, že tam člověk jel pětkrát šestkrát za týden a bylo to pořád dokola. Ale pak se i aktivisté naučili dělat demonstrace obrazově zajímavé. Pamatuji třeba na pětikilometrový transparent, který natahovali uličkou, a to se fotí samo,“ vzpomíná Kubeš, který nikdy v dětství nesnil o tom, že jednou bude profesionálním fotografem.

S hrdostí přiznává, že je amatér, nemá za sebou žádnou fotografickou školu, kurz ani školení. Focení se věnoval jako svému koníčku, k němuž přičichl doma. Už v 70. letech fotil tehdy na černobílé filmy jeho otec a pak také starší bratr. Druhým jeho učitelem byl mistr odborného výcviku Miloš Blecha na střední škole v Sezimově Ústí, který ho přivedl do fotokroužku.

„Za komunistů se fotili dělníci v továrně a na těch strojích jsem se snažil najít nějaký jiný pohled, třeba průhled nebo protisvětlo. Miloš Blecha mě naučil, že nejdůležitější na focení je najít nějaký jiný neobvyklý pohled,“ připomíná.

Zažil ještě starou výrobu fotek

Po škole nastoupil do Kovosvitu, pak se oženil, přestěhoval do Budějovic a věnoval se zase strojařině. Na fotoaparát na skříni se prášilo, až jednou jeho bývalá žena našla v novinách inzerát, že deník Českobudějovické listy hledá fotografa.

„A donutila mě, abych se do konkurzu přihlásil, a já ho vyhrál. Dělal jsem v Českobudějovických listech externě asi rok, a když jsem tam měl nastoupit nastálo, založila MF DNES v Budějovicích jihočeskou redakci. Jako první do ní nastoupil Jarda Sýbek z ČTK, pak mu hledali kolegu a Herbert Slavík vybral v konkurzu mě,“ vzpomíná.

Jako profesionální fotoreportér zažil v novinách ještě klasickou výrobu fotek pod zvětšovákem ve fotokomoře. Fotky byly černobílé, lepily se do makety novin, která se přefotila na měděné desky. Ty se leptaly a stránky pak tiskly na rotačce z těchto předloh.

V MF DNES se brzo začalo fotit na barevné filmy, fotky z filmů se potom skenovaly z negativu rovnou do redakčního systému. V začátcích se ale párkrát stalo, že technika selhala a fotky nešlo posílat elektronickou cestou. Pak se musely texty diktovat do Prahy po telefonu a vystřižená políčka filmů se posílala do pražské redakce po řidiči autobusu na Florenc.

„Hodně nám usnadnila život digitalizace. Také spojení je zdvojené, případně by se daly fotky poslat mailem, ale tenkrát to tak jednoduché nebylo,“ srovnává Kubeš.

Po osmnáctiletém působení v novinách se rozhodl radikálně změnit svůj život. S jižními Čechami se rozloučil a přestěhoval do Karlovarského kraje. Hodlá se tam živit fotografováním na volné noze.

„Určitě ale budu MF DNES dál sledovat. Ať si říká, kdo chce, co chce, její obrazová stránka je nejlepší. Je to dané i tím, že redakce má fotografy v každém kraji. To je obrovská výhoda pro redakci a pro fotografa je to nejvíc, co může u nás v denících dosáhnout,“ dodává.