Bohdan Zronek prošel celou řadou funkcí v Jaderné elektrárně Temelín, v roce 2012 končil jako vedoucí celého provozu. Poslední dva roky je šéfem bezpečnosti deseti elektráren a řady dalších provozů společnosti ČEZ. Spadá pod něj přes 500 lidí. Nyní je v roli dohledu, který nastavuje bezpečnostní pravidla.
Která z pozic byla náročnější na psychiku? Byla to spíš ta, kdy přímo pracujete v provozu, nebo vytváření pravidel?
V provozu je větší okamžité zatížení, operátor se musí v momentu rozhodnout, když se něco děje. Když se správně dívá, umí si všimnout prvních příznaků a drobných odchylek. Potom stačí jednoduše změnit nastavení zařízení, a to v podstatě bez dopadů na provoz. Pokud to necháte na automatickém řízení, které situaci umí vyřešit, může se například snižovat životnost určitých dílů. Člověk tam má velký význam, může situaci hodně prospět, a naopak projekt ho brzdí, aby neudělal něco, co by poškodilo bezpečnost. Na pozici šéfa bezpečnosti je to spíš dlouhodobé zatížení. V hlavě musím nosit spoustu věcí a myšlenek, neustále myslet dopředu.
Bohdan Zronek (43 let)Narodil se 21. ledna 1971 ve Vimperku. Vystudoval Gymnázium ve Strakonicích, poté absolvoval ČVUT v Praze, obor elektroenergetika. Po škole začal pracovat v ČEZ, po dvou letech školení nastoupil v Temelíně. Postupně si prošel celou řadou funkcí - operátor sekundárního okruhu, operátor reaktoru, vedoucí blokové dozorny, vedoucí reaktorového bloku, směnový inženýr, v roce 2008 se stal hlavním technologem, po dvou letech vedoucím provozu Temelína a po dalších dvou letech začal šéfovat bezpečnosti všech elektráren ČEZ. Je ženatý, má dvě děti. |
Do Temelína jste nastoupil hned po škole v roce 1994. Jak to tu před 20 lety vypadalo?
Elektrárna byla rozestavěná. Pamatuji si, že když jsem přišel na strojovnu, bylo tam dost trubek bez izolace, natřených jen základovou barvou. Říkal jsem si, že se v tom nemůže nikdo vyznat. Postupně jsme se ale naučili, co v které teče a s jakými parametry. Nebylo tu žádné palivo, takže se dalo všude vlézt, což bylo úžasné. Dostali jsme se třeba potrubím do reaktoru. To už není ani teoreticky možné.
Byl jste i při samotném spouštění elektrárny. Panovala tenkrát nějaká nervozita?
Dělal jsem tehdy operátora reaktoru. Ono spouštění reaktoru není o tom, že se otočí knoflíkem a běží to. Proces trval několik hodin, více než dvě směny. Já jsem byl v té druhé, takže jsem přišel v podstatě k hotovému. Nervozita ale nebyla. Nepříjemné na celém spouštění Temelína spíš bylo, že na nás upírali všichni oči, a cokoli jsme si prožívali, bylo i v médiích. Neustále jsme se potýkali s dotazy, kdy to bouchne a jestli topíme ruskými raketami.
Nyní jste ředitelem bezpečnosti všech elektráren ČEZ a vytváříte pravidla. Přemýšlíte, jak je možné je překonat?
Musím neustále myslet několik kroků dopředu. Základ je mít dostatečně odolné zařízení a proškolené lidi, kteří vědí, co mají dělat. Musíme počítat s tím, že něco může selhat. Aby to nedošlo do nepříjemných následků, musí existovat další bariéry - jak technické, tak personální a organizační. A ty musíme vytvářet.
Tím se dostáváme k celé řadě cvičení, která se třeba na Temelíně pravidelně konají? Vymýšlení scénářů je váš úkol?
Ano, cvičení vymýšlí tým lidí, kteří znají provoz elektrárny. Někteří se specializují na radiační ochranu, jadernou bezpečnost a další oblasti. Všechno do sebe musí zapadnout. Není úplně jednoduché vymyslet scénář, který je srozumitelný a reálný, aby mohl vést k případné havárii, protože ty bloky jsou opravdu hodně robustní. Musíme kombinovat velké množství prvopříčin, které vedou k mnohonásobnému selhání různých systémů. Na druhou stranu i to, co se zdá jako kombinace velmi málo pravděpodobných událostí, vyloučit nemůžeme. Je důležité, aby lidi věděli, co mají v jaké situaci dělat, na koho se mají obrátit či kde mají techniku.
Jsou cvičení dopředu utajovaná, nebo se na scénář mohou jednotlivé složky připravit?
Standardně o tom informaci mají. Od letoška je novinkou, že budou cvičení s utajeným scénářem a nikdo dopředu nic nebude vědět. Musíme to ale dělat tak, abychom neomezili běžný provoz.
Má státní dozor nebo mezinárodní organizace požadavky na nějaká cvičení?
Máme povinnost dělat čtyři cvičení za rok a jednou za tři roky cvičení mimořádné události třetího stupně. To znamená potenciální únik radioaktivity do okolí. Takže na takovém cvičení se podílí i složky mimo elektrárnu.
Z laického pohledu mi není jasné, jak je možné, že mohlo dojít k nehodě ve Fukušimě. Tam podobná cvičení nedělali? Nemysleli dopředu?
Ve Fukušimě selhalo několik stupňů různých preventivních opatření. Můžeme se ptát, proč jiná elektrárna ležící 20 kilometrů od Fukušimy také na pobřeží měla úplně jinak vysokou zeď proti tsunami a přežila zemětřesení bez ztráty kytičky. Ve Fukušimě byla zeď necelých šest metrů a nestačilo to. Kdyby se podívali do několikasetleté historie, věděli by, že to není dostatečné. My se z takové situace musíme umět poučit.
V čem konkrétně?
Vyhodnocovali jsme, jaké nebezpečí u nás hrozí. Tsunami do Temelína nedorazí, může ale přijít velké sucho, dlouhotrvající mrazy, přívalové deště, může se rozpadnout rozvodná síť v Evropě, zkolabovat infrastruktura. Museli jsme si odpovědět na otázky, jak by nám takové věci mohly vadit a co s tím jde dělat. V bezpečnosti nesmíme ustrnout.
Co případná dostavba Temelína? Bude znamenat nějaké bezpečnostní riziko? V areálu se bude pohybovat obrovské množství lidí.
I takovéto věci řešíme. Je třeba striktně oddělit provoz elektrárny od staveniště. Naším úkolem je zajistit, aby i stavba byla v pořádku, budou tam například bezpečnostní koordinátoři. Přistavovat elektrárnu vedle fungujícího provozu není žádná novinka, ve světě se to děje poměrně běžně.
