Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Radek Otípka procestoval svět a výuční list kuchaře má v norštině

  10:48aktualizováno  10:48
Životní příběh šéfkuchaře Radka Otípky je jeden velký cestopis. Ze západu Čech se nejdříve dostal na jih, aby později pracoval na Novém Zélandu, strávil několik měsíců v Asii, pak na Kanárských ostrovech a nakonec v Norsku. Ale loni se usadil a v Budějovicích od března vede restauraci.

Radek Otípka tvrdí, že má velmi kladný vztah k pivu. Pokud si ale může vybrat, přednost u něj dostává španělské červené víno nebo moravské bílé. | foto: Marek Podhora, MAFRA

Šéfkuchař se srdcem dobrodruha, který neodolá žádné výzvě. Právě tak působí Radek Otípka ve chvíli, kdy začne vyprávět o cestě ke své profesi. Vzápětí přizná, že sny měl původně úplně jiné.

„Chtěl jsem cestovat. Když jsem přišel v patnácti na školu z provinčních Františkových Lázní do Plzně, otevřel se přede mnou jiný svět,“ vzpomíná na chvíle, kdy začal studovat podle maminčina přání na obchodním učilišti. Přitom otec mu už tenkrát radil, aby šel na kuchaře. Být u jídla se prý určitě bude vždycky hodit.

Radek Otípka

(42 let)

Šéfkuchař, který si výuční list přivezl z Norska. Předtím si rodák z Františkových Lázní vyzkoušel s maturitním vysvědčením v kapse profesi barmana, debarasiéra, pomocníka na stavbě či dovozce zeleniny a ovoce z Moravy na západ Čech. Ke kuchařině se profesionálně dostal na Gran Canarii a zcela jí propadl. Poprvé si více než rok šéfkuchařský post otestoval v norské restauraci To Glass, pak pět let vařil těžařům na ropných plošinách. Na podzim 2015 se vrátil do Českých Budějovic, kde s kamarádem Radimem Beránkem otevřeli letos v březnu v hotelu Bohemia restauraci. Je ženatý, jeho manželka Eva (38) se stará o provoz hotelu. Rád vaří také doma a oceňuje, že chutná i dětem Johance (7) a Jonášovi (5). Fotografuje a je nadšeným fanouškem hokejového Motoru.

„Maturoval jsem v roce 1992, na škole nás ekonomii učil profesor inženýr Bukovský, kterého vyhodili po roce 1968 z vysoké ekonomické. Právě on ve mně probudil touhu začít podnikat,“ vysvětluje Radek Otípka s tím, že s kamarádem vozil z Moravy zeleninu. A najednou měl peněz na rozhazování.

„Trochu mě to semlelo a jsem moc vděčný rodičům, že nade mnou nezlomili hůl a vytáhli mě zpátky do běžného života,“ přiznává poměrně nerad období, na něž není rozhodně pyšný.

Pak pracoval v lázeňském baru Stínadla, našel si přítelkyni a dva roky byl v pohodě. Ale přišel rozchod a on se opět začal hledat. Naštěstí bratr Marek v Kalištích na Českobudějovicku začal stavět dům a potřeboval pomocníka. Psal se rok 1997. Tahle cesta na jih Čech byla pro něj zlomová. „Přišel jsem do Budějovic, potkal tu úžasné kamarády a především svoji nynější ženu Evičku,“ dodává.

Město pod Černou věží nabízelo pro mladého svobodného kluka bohatý noční život. Na vrcholu slávy byly bary Zeppelin, Černý Velbloud, Singer, K2. „Michal Sýkora v Zeppelinu mi nabídl, abych mu začal po večerech pomáhat. To byly úžasné dva roky. Scházela se tam skvělá parta lidí. S fotografem Přemou Fejfarem a webdesignérem Markem Panošem jsem v roce 2000 vyrazil do Indie. Neskutečný zážitek.“ Vzápětí nadšeně líčí řadu podrobností z tříměsíční cesty tak sugestivně, že mám pocit, jako kdybych tam byla také.

„Vyděláme peníze a budeme společně cestovat“

Právě ono nadšené vyprávění zaujalo v baru dívku Evu, která se právě vrátila z tříletého pobytu jako au-pair v Anglii. S tamější rodinou hodně cestovala po světě, a tak si mohli porovnávat zážitky. „Byl jsem tenkrát díky indickému stylu stravování o 25 kilo hubenější, což možná taky hrálo roli,“ směje se.

Později padlo zásadní rozhodnutí: vyděláme si peníze a budeme společně cestovat. Pro Radka Otípku to znamenalo hledat práci v Praze. Byl číšníkem v sushi baru ve Zborovské ulici, pak debarasiérem, tedy sklízečem nádobí po hostech, v baru Kozička a věřil, že zaujme pilnou prací a získá post číšníka.

„S Evičkou, která pracovala jako recepční v jedné americké společnosti na směny, jsme se viděli minimálně. Ubíjelo nás to, a když jsme jezdili naší starou Škodou 105, zvanou Louda, k jejím rodičům do Budějovic, snili jsme o cestách, které jednou podnikneme.“

Na podzim 2002 se rozhodli, že zkusí Nový Zéland. Od kamaráda Lukáše Krasla dostali nějaké adresy, koupili letenky a vyrazili. Zatímco Eva tam pracovala na včelí farmě, on čistil koberce. Ve volnu s bílým Fordem Sierra, který lítal pomalu jako sova a dostal jméno Hedvika, cestovali. Díky tomu v Tauranze narazili na majitele kiwi farmy a strávili tam jednu sezonu.

„Pořád jsme dělali pruning, což je nejdřív probírka květů, pak plodů a nakonec se sbírá. Novozélandská kiwi jsou prostě nejlepší,“ konstatuje a přidává spoustu vysvětlujících detailů o jejich pěstování. Při návratu se ještě stihli na čtyři měsíce zastavit v Thajsku, Laosu i Kambodži a rovněž plánovali budoucnost.

„Evička našla v Budějovicích práci hned, pro mě to s mým životopisem nebylo jednoduché. Naštěstí jsem tehdy potkal kamaráda Radima Beránka, který chtěl na Gran Canarii otevřít bar Bohemia. Tak jsem letěl s ním,“ dodává.
Láska k jídlu tam Radka Otípku zavedla do restaurace Nora Stena Olafa Petersena.

„Nabídl mi, abych mu pomohl při vaření. Udělal jsem thajské kari a prodalo se 50 porcí. To byl začátek mé kuchařské kariéry. Učil mě různé vychytávky, třeba využívat při servírování na talíři hrnečky, byla to taková moje univerzita,“ ohlíží se zpátky na tříleté působení.

Začínali s tříchodovým menu, a když končil, bylo na něm už deset chodů. Tam se naučil, že pokud má být jídlo skvělé, kvalitu není možné ošidit. „Do bramborové kaše dávám pořád místo litru mléka půl litru smetany a půl kostky másla. Je doslova sametová.“

Pak začne vyprávět, jak s Evou koupili obryni Stáňu, tedy velké auto Ford, naložili po střechu a procestovali Španělsko. Ochutnali víno na doporučených vinicích Rioja či nejlepší pečená selátka v Segovii a nad salámy a klobáskami plánovali roční cestu do Jižní Ameriky.

„Kamarád Sven z Gran Canarie mi ale dohodil práci šéfkuchaře v norské restauraci To Glass, to jsem nemohl odmítnout. Tak jsme přebalili a vydali se v lednu 2007 do Haugesundu,“ líčí změnu plánů.

Vařil těžařům na ropné plošině

Na radu tamějších známých o rok později zkoušel získat „práci snů“ - post kuchaře na ropné plošině. Vysoký výdělek, dva týdny na moři, čtyři další doma s rodinou. Tehdy už měli dceru Johanku.

„Udělal jsem si povinný zdravotnický kurz, protože na plošině má každý dvě funkce a kuchaři tam jsou v případě nějakého průšvihu k ruce medikovi. Zjistil jsem ale, že bez výučního listu kuchaře nemám šanci. Tak jsem musel zdolat i tuhle překážku,“ ukazuje potřebný dokument z roku 2010 v norštině.

Za týden už seděl v helikoptéře, která s ním letěla na jeho první ropnou plošinu. Na možná nebezpečí nemyslel, jen si těžko zvykal na kuchyni bez oken. Vařil pro 200 lidí tři jídla denně. Dvanáctihodinové směny, neustálé napětí, ale taky pohled na spokojené strávníky.

„Pro těžaře je čas jídla jediným odpočinkem při tvrdé práci. Proto musí být v pohodě. Víte, že jsem tam dělal i kuře na paprice? Musel jsem ale říct, že je to recept od babičky, oni hrozně dají na tradice,“ směje se. Za nejkrásnější okamžik však považoval vždycky chvíle, když se s ním vrtulník zvedal z plošiny a mířil k pevnině.

„Firma, pro niž jsem pracoval, mi platila letenky za rodinou do Čech a zpátky, ale už jsem chtěl být s nimi víc. Měli jsme už i Jonáše. Nakonec situaci vyřešila nízká cena ropy, která mě připravila o práci na plošině,“ přiznává Radek Otípka.

Vloni v září vařil proto těžařům naposledy. Ve chvíli, kdy zvažoval, co bude dělat dál, potkal v Českých Budějovicích opět Radima Beránka. „Když mi řekl, že chce znovu otevřít zdejší hotel Bohemia, a nabídl mi restauraci, pochopil jsem, že taková šance se neodmítá,“ dodává s tím, že si zatím vaření pro suchozemce náramně užívá.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Při druhé nehodě zemřely dvě ženy.
Při dvou dopravních nehodách na Strakonicku zemřeli tři lidé

V rozmezí necelých tří hodin se staly poblíž Volyně na Strakonicku dvě tragické dopravní nehody, které si vyžádaly tři lidské životy. Jedna se stala, když...  celý článek

Jiří Kučera jako první vyfotil divoké vlky na Šumavě.
První snímky divokých vlků ze Šumavy ulovil fotograf poblíž Modravy

Byli čtyři, před zimou vypadali v dobré kondici a s vlky, kteří před nedávnem utekli z výběhu v Bavorsku, neměli nic společného. Nedaleko Modravy se o víkendu...  celý článek

Rodiče děti unesli ze strakonického dětského centra při povolených návštěvách.
Soud nařídil ústavní výchovu unesených sourozenců. Kvůli zanedbávání péče

Českokrumlovský soud nařídil ústavní výchovu sourozenců Davida a Leonarda Lackó, které minulý pátek unesli rodiče z dětského centra ve Strakonicích. Podle...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.