Brzy ráno nakrmí kočky a psy. Po snídani si uvaří silného turka, sedne k počítači, projde poštu, přečte si zprávy. A pak to začne. Prsty se rozeběhnou po klávesnici a Jan Bauer se přenese do rudolfinské Prahy nebo do doby Václava IV. Píše každý den, svátek nesvátek, víkend nevíkend.
„Ale doba, kdy jsem zvládl napsat 40 stran za noc, už je pryč. Teď vydržím už jen pár hodin v kuse. Pak si musím aspoň zahrát na počítači prší na odreagování nebo se projít,“ usmívá se 71letý Jan Bauer.
V den, kdy přijel do českobudějovických Masných krámů na rozhovor, začal ráno psát novou historickou detektivku s názvem Klášterem obchází ďábel.
Jan Bauer (71 let)Narodil 11. dubna 1945 v Jihlavě. Po maturitě v Českém Krumlově vystudoval v Českých Budějovicích Vysokou školu zemědělskou. Do literatury vstoupil v roce 1964 na stránkách studentského literárního časopisu Dialog, který sám založil. Knižně debutoval o čtrnáct let později populárně-naučnou publikací Uživí naše planeta lidstvo? Od té doby vydal přes 160 historických románů, detektivek a thrillerů. Založil literární soutěže Číše Petra Voka a Zeyerův hrnek. Žije na okraji Vodňan s osmi kočkami a pěti psy. Je ženatý, má dceru a tři vnoučata. Rád jezdí na kole, chodí s přáteli na pivo, rád čte a sleduje detektivky. |
„Jsem na úplném začátku. Bude to třetí část ze série Případy královského soudce Melichara. Doba Rudolfa Habsburského, zvaného krále Kaše, a Jindřicha Korutanského byla neklidná. Tím se autorovi vždy nabízí nespočet možných nápadů. Královská moc byla silně omezena, čímž nahrávala různým alotriím a kriminálním živlům,“ líčí Bauer.
Taková období si pro své historické detektivky a thrillery vybírá nejraději. Například svou nejdelší sérii o novoměstském rychtáři Jakubu Protivovi z Protivce a svérázném mnichu Blasiovi zasadil do časů vlády Václava IV., která se také vyznačovala zvýšenou kriminalitou.
„Historické detektivky jsem začal psát trochu jako reakci na knihy mého kamaráda Vlastimila Vondrušky, ve kterých vystupuje rytíř a královský prokurátor Oldřich z Chlumu. To je ctnostný a věrný manžel, dává si maximálně jen doušek medoviny. Já chtěl vytvořit reálného člověka se všemi neduhy. K Jakubu Protivovi jsem potřeboval nějakého intelektuálního protivníka a zrodil se mnich Blasius,“ vypráví Bauer.
Právě Blasia má Bauer ze svých fiktivních postav nejraději. „Je to dobrosrdečný a dá se říci nehodný kněz. Má rád ženské, nevyhne se dobrému truňku, s každým vychází. Je také přítelem mistra Jana Husa, ze kterého si utahuje, že si oškliví krásné ženy a vyhýbá se vínu,“ říká Bauer.
I když v románech dost často popouští uzdu fantazii a nevyhýbá se lechtivým scénám, snaží se dodržovat všechny historické reálie.
„Při psaní o Protivovi mám vždy na kolenou rozloženou tehdejší mapu Prahy. Se svými hrdiny tak podle ní chodím po tehdejším Větším a Menším městě pražském. Hospody, kde se odehrává dost zásadních situací, jsem si rozmisťoval spíš podle podoby, jak jsem si je pamatoval, když jsem v Praze žil,“ popisuje.
Teď má pro změnu na klíně atlas klášterů. To aby věděl, jak se jednotlivé řády oblékaly, co mniši jedli, kde byly jednotlivé části kláštera a podobně.
Jejich vilu zabral na konci války maršál Malinovskij
Jan Bauer patří k několika málo spisovatelům v Čechách, kteří se uživí psaním beletrie a literatury faktu. Má spoustu příznivců, ale i odpůrců. Ti mu vyčítají bulvarizaci a nadprodukci. „A já jim vzkazuju, ať zkusí napsat historickou knihu, kterou si přečte široký okruh čtenářů. Na druhou stranu jim dávám v něčem za pravdu a uznávám, že psaní knih je pro mě prací,“ podotýká.
Literaturu miluje už odmalička. Narodil se na konci druhé světové války v Jihlavě. Z vyprávění zná historky o tom, že po osvobození jeho otce málem zastřelili rudoarmějci, protože si v opilosti jeho uniformu československého důstojníka spletli s oblečením wehrmachtu. Nebo jak jejich nájemní vilu zabral maršál Malinovskij se svým štábem.
Časem se rodina přestěhovala do Českého Krumlova, kde Jan Bauer maturoval na tehdejší střední všeobecně vzdělávací škole. V té době už hltal Franze Kafku, povídky Isaaka Babela nebo Ernesta Hemingwaye.
Chtěl jít studovat žurnalistiku nebo sociologii, ale maminka ho prý nechtěla pustit do Prahy. Bála se, že by trávil příliš mnoho času po hospodách a s dívkami. A tak Jan Bauer skončil na Vysoké škole zemědělské v Českých Budějovicích.
„Jsem užitkový autor, nechci získávat ceny“
„Kolem sedmnácti let jsem začal psát básně a nějaké povídky. Později jsem přišel za Borisem Jachninem na Krajské nakladatelství v Českých Budějovicích, který mi řekl, že má tvorba ještě není na vydání, ale doporučil mi, ať zkusím publikovat v Jihočeské pravdě. V roce 1964 jsem pak založil studentský literární časopis Dialog, kam jsem léta dopisoval,“ vzpomíná.
Jeho vůbec první kniha z roku 1978 však neměla s beletrií ani s historií nic společného. „Zajímala mě otázka hladu a globality a vznikla populárně-naučná publikace Uživí naše planeta lidstvo? První historickou knihou byly až mé pětisvazkové Záhady českých dějin, první svazek vyšel v roce 2000,“ říká Bauer.
Od té doby se dotkl už snad všech období českých dějin. Rád by se ještě vrátil třeba k osudu Albrechta z Valdštejna nebo do rudolfinské Prahy tentokrát se svým novým mladým hrdinou Lukášem Troblem.
„Jsem užitkový autor, nikdy jsem nechtěl získávat nějaké ceny. Co z toho měl Franz Kafka, když se stal slavným až po smrti. Hašek si také neužil žádné slávy. Já jsem spokojený s tím, jak to teď je, a aby mi to ještě psalo. Já říkám, že vejdu do literatury jako ten, který pomohl kamarádům spisovatelům do nakladatelství, a ten, co vymyslel dvě literární ceny – Číši Petra Voka a Zeyerův hrnek,“ usmívá se.
I když ve fantazii tráví spoustu času v různých obdobích českých dějin, ve středověku ani raném novověku by žít nechtěl. „Možná by mě lákal konec 19. století. A rád bych znovu prožil 60. léta minulého století. Ale s rozumem a zkušenostmi, co mám dnes,“ přemýšlí.
