Spisovatel Ladislav Beran vyprávěl o své tvorbě zahalený do dýmu z fajfky.

Spisovatel Ladislav Beran vyprávěl o své tvorbě zahalený do dýmu z fajfky. | foto: Slavomír Kubeš, MAFRA

Dřív měla galerka glanc, říká spisovatel a bývalý kriminalista Beran

  • 7
Písecký spisovatel obdržel tento týden ocenění Číše Petra Voka za celoživotní dílo. Proslavil se jako autor krimi ze současnosti i první republiky. Vydal už 24 knih.

Četnickou pátračku trápí posledních týdny zapeklitý případ. Snaží se dostat na kobylku vyhlášenému kasaři. Nakonec zasáhne drobná náhoda a vyšetřování dostává nečekaný spád...

Kdo má rád Četnické humoresky, neměl by si nechat ujít povídky Ladislava Berana. Písecký spisovatel přibližuje s humorem a zasvěceností 30. léta minulého století, kdy se písecká galerka dostávala i na titulní stránky celostátních novin. Velký ohlas mají také jeho krimipříběhy ze současnosti, do kterých vkládá své dlouholeté kriminalistické zkušenosti.

Za své celoživotní dílo dostal tento týden Číši Petra Voka. Udělil mu ji Jihočeský klub Obce spisovatelů, jehož je Beran také členem. Ke dvěma prestižním Cenám Jiřího Marka, Zeyerovu hrnku a 24 vydaným knihám si tak přidává další zářez.

"Na nobelovku asi nedosáhnu, takže je to pro mě největší ocenění. Člověka to nakopne k dalšímu psaní," říká 68letý Beran. Bafá u toho z dýmky a jeho oči prozrazují, že toho jako kriminalista hodně viděl a zažil. Podílel se i na vyšetřování devíti vražd.

Píše jen na chalupě v Březí

Právě odevzdal knihu, která vyjde o Vánocích. Naposledy se v ní věnuje písecké četnické pátračce. "Ne, že bych neměl materiály, ale šest knih o pátračce je až až. Kamarádi mi říkají, že jsem jí postavil pomník. Myslím, že už je dost vysoký. V knize je 35 povídek. Je to velký špalek, snad na to nakladatel kývne. Chceme dát na závěr i historické fotky," líčí.

Zároveň pracuje na novince Zločin přijde po půlnoci. V těchto krimipříbězích ze současnosti se čtenáři opět setkají s legendární dvojicí vyšetřovatelů Machem a Studničkou.

Ladislav Beran

Narodil se 11. prosince 1945 v Písku. Vyučil se strojním zámečníkem, později vystudoval táborské gymnázium a dálkově Vyšší odbornou školu při Památkovém ústavu v Praze. U písecké policie nejprve vyšetřoval hospodářskou kriminalitu a později působil na úseku ochrany památek a kulturního dědictví. Kriminalistickou praxi využívá ve své literární tvorbě. Dosud vydal 24 knih. Napsal více než 350 povídek, které publikoval v knihách, časopisech a novinách. Jeho díla zdramatizoval i Český rozhlas. V poslední době se věnuje zejména příběhům písecké četnické pátračky z 30. let minulého století. Před šesti lety založil písecký Krimifest. Získal několik literárních cen, v úterý obdržel cenu Číše Petra Voka za celoživotní dílo. Žije v Písku, má dvě děti a dvě vnoučata. Jeho syn Ladislav Beran je známým scénografem.

Do českobudějovických Masných krámů přijel z Březí. Ve vesničce za Pískem žije s manželkou od jara do podzimu a píše tam většinu svých povídek.

"V zimě zalezu do archivu a hledám v dobových novinách případy, které řešila písecká pátračka. K tomuto tématu mě přivedly Četnické humoresky. Jestliže byla v Brně četnická pátračka, tak mě zajímalo, jestli byla i v Písku. Zjistil jsem, že pátračky byly od roku 1928 všude, kde byly zřízené krajské soudy, a ten v Písku byl. Pak jsem v dobovém tisku našel krásné případy, které jsem literárně uchopil," vzpomíná.

Spoustu historek načerpal od pamětníků. Navštívil ho i vnuk štábního kapitána Votruby, což byl šéf písecké četnické pátračky, kterou v Praze vedli jako 92. policejní revír. V jeho archivu objevili i unikátní fotografii, která zdobí několik Beranových knih. Osobitou atmosféru příběhů dotvářel i nedávno zesnulý výtvarník František Doubek.

Každý chalupářský den Ladislava Berana začíná stejně. Vstane v šest hodin a v sedm už ťuká do klávesnice. Odchází v jedenáct a vrací se po obědě. Někdy zasedne k počítači ještě večer. Včetně soboty i neděle.

"Je to droga, říká moje žena. Píšu v malé místnosti, kde mám veliké okno, kterým koukám do zahrady. Miluju, když prší. Když je vedro, tak sice kamenná chalupa drží chlad, sychravo je však ideální atmosféra pro psaní krimi."

Za den napíše maximálně dvě strany. Když nemá slinu, jde sekat dříví. Každou větu pečlivě promýšlí. Buduje čtivé dialogy, vnáší do vyšetřování humor, četníky i současné kriminalisty utváří jako opravdové lidi.

"Když se dívám na současné kriminálky, vidím kožené tváře. Oni se nezasmějí, nepadne tam sprostý slovo. Je to moc umělé. U mých detektivek by se měl člověk pobavit a nebýt v depresi," přemýšlí.

Severské krimi ho moc neberou, jsou podle něj moc morbidní. Sám se v literární tvorbě vyhýbá příliš krvavým tématům a případům, kde figurují děti.

Jako kluk vyrostl na rodokapsech a válečné literatuře. Když se učil strojním zámečníkem, začal psát první články do závodních novin. Potom už jako kriminalista písecké policie publikoval texty v regionálních novinách. Literární zlom přišel v roce 1986, kdy dopsal svoji první povídku Aukce.

Dostal za ni Cenu ministra vnitra a rok na to ji spolu s dalšími příběhy vydalo Jihočeské nakladatelství Růže. Od té doby patří Beran ke špičce české krimi literatury.

"Kolegům v práci se moje povídky také líbily, poznávali se v nich. Dokonce se v tom našla i galerka. Když se někteří vrátili z basy, tak říkali: Hele, píšeš o nás hezky. Nikdy jsem neměl strach. Vždycky jsem se s těmi darebáky domluvil. Pamatuju ještě dobu, kdy měla galerka glanc. Přišel jsem do hospody, v rohu seděla známá tvář podsvětí, já na ni ukázal, šel jsem do auta a on za námi sám přišel. Dnes už by pro něj museli přijít zakuklenci a ještě by jim utekl," vypráví Beran.

Vzpomínky na Portyč

Ze své tvorby má však nejraději vzpomínkovou knihu Člověčiny, v níž složil hold písecké Portyči a všem jejím postavičkám. Stará čtvrť začínala za Kamenným mostem. Malé jednopatrové baráčky se táhly po levém břehu Otavy až k ohybu. V kouzelném místě, kde prý obyvatelé nahazovali udice přímo z okna do řeky, prožil Beran dětství a mládí. Dnes už jsou tam paneláky a místo vypadá úplně jinak.

Podobně pábitelskou atmosféru jako Člověčiny má i Beranova kniha Jak jsem potkal lidi. "Od mého nejmilejšího spisovatele Oty Pavla jsem si vypůjčil název. Je to o figurkách z písecké galerky. Tenkrát jsem měl dojem, že je škoda o nich nenapsat. Byl to takový zvláštní vztah. Nikdy jsem galerku neponižoval. Vždycky mě zajímalo, proč do toho šli. Proč někoho zmlátili, proč něco vykradli nebo někoho zabili. Člověk se nerodí darebákem, vždy ho k tomu doženou nějaké okolnosti," přemýšlí.

I když je v důchodu, kriminalistika ho stále provází. Staré případy si oživuje povídkami, dokonce se mu o některých i zdá. "Nedávno se mi zdálo o šéfovi, jak mě vyhazuje z kriminálky a posílá do uniformy. Tak jsem mu hned ráno volal a říkám: Vždyť jsme si nikdy neřekli špatného slova a ty mi děláš tohle ve snu!"