„Ta fotka byla taková mrňavá a ušmudlaná a byl to Spartak Strakonice, fotbal,“ vypráví o svém prvním uveřejněném snímku v tehdejší Jihočeské pravdě Jan Škrle ze Strakonic, který letos v květnu oslavil sedmdesátiny.
Byla to tenkrát první vlaštovka z obrovského množství, které během více než půlstoletí do redakcí různých novin a zpravodajských serverů naposílal.
Když sedíme v Masných krámech ve středu 7. listopadu, zajímá mě, co naopak fotil naposledy. Fotka západu slunce z výletu, který si s manželkou v úterý udělali kolem Skal a Budičovic u Protivína, může trochu překvapit, protože Škrle je jako fotograf pevně spjatý se sportem.
„Jsou různé druhy fotografů. Já nejsem umělecký fotograf. Krajinky se mi líbí, ale přiznám se, že na to nemám trpělivost. Fotím hodně z výletů třeba různé kapličky, stavby, o kterých lidé mnohokrát ani neví a rádi si je připomenou. U sportu potřebuju být v zápřahu, v napětí. Rád fotím emoce lidí. Radost po vstřeleném gólu, smutek po obdrženém. To ke sportu patří,“ vysvětluje Jan Škrle svoje zaměření.
Z toho pohledu se mu moc líbil poslední zápas druhé ligy mezi Dynamem České Budějovice a Jihlavou, který vyhráli Jihočeši 2:0. „Výborný byl Kovaľ, který se šel radovat v 90. minutě po gólu. Takové hráče, kteří umějí projevit své emoce, mám nejraději,“ dodává Jan Škrle.
Fotografická cesta Jana Škrleho začala ve Vimperku na konci 50. let. Právě v šumavském městě rodák z Lohenic u Přelouce vyrůstal. V deseti letech dostal od maminky svůj první aparát a začal chodit do fotografického kroužku. „Vedl ho tenkrát nějaký pan Koller,“ vzpomíná.
Nechtěl být profesionálním fotografem
A focení se věnoval společně se svou druhou vášní, kterou byl fotbal. Ten hrál odmala až do dospělosti. A nemá problém přiznat, že fotbal byl po celé dětství a mládí v oblíbenosti nad fotografováním.
„Já nikdy nechtěl být profesionálním fotografem. Kdybych šel na fotografickou školu, znamenalo by to, že bych těžko mohl hrát fotbal. A i když mi v novinách stálé místo později nabízeli, mně se do toho nechtělo. Jako profesionální fotograf musíte jezdit, kam vás pošlou. A já jsem si fotil vždycky jen to, co jsem fotit chtěl,“ říká.
Jan Škrle (70 let)Narodil se 17. května 1948 v Lohenicích u Přelouče. S rodinou se brzy přestěhoval do Vimperka a na začátku 60. let do Strakonic, kde žije po zbytek života. Je vyučený zámečník. V 70. letech nastoupil do strakonických mlékáren a vydržel v nich 32 let. Fotí od deseti let. Specializuje se na sport, ale baví ho fotit i jihočeské památky – kostelíky a kapličky na malých obcích. Letos oslavil 24leté výročí svatby s manželkou Jaroslavou. |
Profesionálním fotografem v uvozovkách byl jen dva roky na vojně u pohraniční stráže v Českých Budějovicích. S fotoaparátem v ruce strávil povinnou vojenskou službu a také vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
„V budějovické sokolovně se tenkrát hrálo volejbalové utkání Československo – Japonsko. Myslím si, že jsme prohráli 0:3. Já jsem si udělal fotky a 21. srpna ráno jsem je tajně nesl do redakce Jihočeské pravdy. Teprve až tehdy se člověk dozvěděl, co se stalo. Mohl jsem mít za opuštění útvaru pěkný průser, ale nějak se to neřešilo,“ přidává jednu z historek, jež s fotoaparátem, který s sebou nosí prakticky pořád, zažil. A není jich málo.
Po základní škole se vyučil zámečníkem a po vojně nastoupil do tehdejšího podniku Průmysl mléčné výroby Strakonice. Původně na rok, ale v mlékárnách nakonec vydržel 32 let. Vyhovovalo mu to. Pracoval na směny, když potřeboval volno, vzal si ho. A vedle toho fotil – svatby, sport i řadu dalších událostí.
Začínal vyvoláváním fotografií z rámečků a vypořádal se i s přechodem na současnou digitální technologii. „Když moje maminka umřela, našel jsem na půdě v Dražejově 35 pytlů negativů. Jsem v tomhle trochu lajdák. Nikdy jsem si nevedl žádný archiv. Víte, já se nezaobírám tím, co bylo, ale soustředím se vždycky na to, co bude dál,“ říká.
Zajímavé jsou jeho výpravy za focením v šedesátých letech i začátku sedmdesátých. Jezdil třeba vlakem a pak chodil na hokej do Písku z Ražic pěšky. Jinak se tam dostat nemohl. Na fotbal zase vyrážel ze Strakonic do Olešníka 40 kilometrů na kole i s celou fotografickou výbavou. „Olešník jsem si hodně oblíbil. S tamními fotbalisty jsem byl tenkrát jako fotograf i poprvé na zájezdu v Rakousku,“ dodává vitální chlapík.
„Zkuste fotit šachy. Jde to, ale musíte vědět, jak na to“
Jen jednou udělal v životě ze svých fotek výstavu. Bylo to ve druhé polovině 70. let ve Strakonicích, když se vrátil z letní olympiády v Montrealu. Tam nejel jako profi fotograf, ale se zájezdem. A z té doby také pochází snímek, kterého si cení nejvíce – vítězství slovenského dráhového cyklisty Antona Tkáče. „Vyhrál tenkrát ve sprintu o malinký kousek a mně se z tribuny povedlo zachytit přesně ten okamžik,“ vypráví Jan Škrle.
Druhý zajímavý zahraniční fotografický zážitek má z reprezentačního zápasu českého fotbalového týmu v Norsku v kvalifikaci na Euro 1996 v Anglii. „Tenkrát jsem tam byl dokonce akreditovaný jako fotograf. Norové měli všechno nachystané na oslavy postupu. Vedli 1:0 a to jim stačilo. Ale Suchopárek hlavou v poslední desetiminutovce vyrovnal a postoupili jsme my,“ vrací se k zajímavému momentu, který také zachytil.
Jinak ale s foťákem v ruce zaznamenával události po Česku. A obzvlášť na jihu Čech. Všude měl známé a všude ho zvali, a tak se není co divit, že s trochou nadsázky může říct, že byl snad na všech fotbalových hřištích v kraji.
Fotbal mu učaroval nejvíc, ale rád fotí také házenou a basketbal. Živé sporty, kde se pořád něco děje. Ale když si měl vzpomenout, které sportovní odvětví ještě nefotil, prohlásil, že snad úplně všechny.
„Jednou jsem fotil na dostizích v Hluboké nad Vltavou, kde bylo závodiště, a tak nějak jsem si říkal, že půjdu k dráze. A jak jsem to neznal, tak najednou koukám, že se na mě řítí dvacet koní. Začal jsem utíkat. Diváci se museli bavit, ale mně šlo tenkrát o zdraví,“ pousměje se dnes.
I proto tvrdí, že fotograf by vždycky měl vědět něco o sportu, který jde fotit. Buď si o něm něco zjistit sám, a nebo se zeptat. „Zkuste třeba fotit šachy. Jo, jde to, ale musíte vědět, jak na to,“ popisuje.
Vypořádal se s nástupem moderních technologií
Za víkend toho stihne opravdu hodně. Klidně i pěttisíckrát zmáčkne spoušť fotoaparátu, i když po promazání z toho nezůstane ani třetina. „Jsou zápasy, kdy jsem za deset minut hotový a můžu jet s klidným svědomím dál. Ale jindy není co k focení. Zkuste si třeba tipnout, kolik stihnu za hodinu a tři čtvrtě objet o víkendu zápasů,“ ptá se mě. „Pět i šest,“ překvapí svou odpovědí.
Najezdí se opravdu dost. A cesty za fotografií s ním často absolvuje i manželka Jaroslava, s níž v pondělí 5. listopadu oslavil 24leté výročí svatby a kterou sám k focení přivedl.
„Koupil jsem jí jednou k narozeninám foťák, tak si fotí, dělá z toho kalendáře a jde jí to,“ popisuje Jan Škrle, který se dokázal vypořádat i s nástupem moderních technologií. Hlavně sociálních sítí, kde sdílí každý den své fotky z různých cest po Jihočeském kraji a kde má už má na své stránce 3 500 odběratelů.
„Za to jsem rád. Dělám fotky pro lidi a tady to hned mohou vidět. Někdo říká, že jsem trochu praštěnej, a je pravda, že to, co dělám já, už asi nikdo dělat nebude, ale s tím se prostě musíte narodit,“ ví Jan Škrle.
