„Ocenění si moc vážím, ale patří vlastně celému kolektivu, který v domově pracuje. Kdyby mě na cenu nenavrhli, nedostala bych ji,“ říká skromně zdravotní sestra Stanislava Košnerová.
Drobná plavovlasá žena s plachým úsměvem na tváři váží 55 kilogramů a v domově se stará o řadu klientů, kteří mají i dvojnásobnou váhu. Navzdory moderním postelím i přístrojům, které dnes v sociálních zařízeních běžně využívají, je tu pořád spousta těžké fyzické dřiny.
A v tomto rozsáhlém areálu s komfortním bydlením převážně v jednolůžkových pokojích si personál nemůže stěžovat ani na nedostatek pohybu. Spíš naopak, dlouhé chodby se mohou zdát před koncem směny nekonečné.
Od 1. ledna pracuje Stanislava Košnerová v domově pro seniory na plný úvazek.
Jenže Stanislava Košnerová je přesvědčená, že strakonický domov seniorů je to nejlepší, co ji v profesní kariéře potkalo. „Moje největší přání je, abych tady mohla zůstat, protože se mi tu moc líbí. Jsem tady šťastná. Je tu úžasný personál, který mě od začátku bral jako rovnocenného partnera. Jsou tu skvělí klienti, perfektně jsem si se všemi od začátku rozuměla. Mám tady tolik přátel, jak mezi zaměstnanci, tak mezi klienty, co jsem nikdy v životě neměla,“ libuje si padesátiletá žena.
Náklonnost je oboustranná. Po příchodu do tvořivé dílny, kde právě klienti vyrábějí originální výrobky z papíru a vlny, se po jejím pozdravu rozzáří všechny tváře. Spokojení senioři o ní tvrdí, že je anděl či milionová ženská. „Je skromná, šikovná a ochotná. Moc hodná ženská je to a máme ji rádi,“ říká 77letý Jan Tesař při natírání proplétaného papírového truhlíku.
Za manželem, vojákem z povolání, šla do Belgie
Teprve když se rodačka z Havlíčkova Brodu pustí do vyprávění o svém životě, vyjde najevo, proč jí na současné profesní jistotě tolik záleží. Jako manželka vojáka z povolání následovala svého muže do Jihlavy, kde pracovala v nemocnici na gynekologicko-porodnickém oddělení.
Mezitím muž dokončil další vysokou školu v Brně a přeložili ho do Strakonic. Odchod s ním znamenal ztrátu zaměstnání. Pak paní Stanislava vystřídala práci uklizečky, zdravotní sestry na posádkové ošetřovně, zdravotnice v kasárnách a sestřičky na dětském obvodě v Přeborovicích. To vše musela skloubit s výchovou tří synů.
„Měla jsem radost, že už jsem konečně našla stálé místo, jenže manžela poslali do Belgie. Byli jsme tam s dětmi s ním, v práci jsem měla neplacené volno. Jenže mezitím doktorka zavřela ordinaci, protože dospělé děti odešly k praktikům a ona by se neuživila,“ líčí sestřička, která byla zvyklá starat se celý život kvůli náročné práci manžela o syny sama. I babičky měla daleko.
Tříletý pobyt v Belgii, do níž odjela s rodinou v roce 1998, prožila jako novou životní lekci. Staršímu synovi bylo tehdy třináct, dvojčatům deset. „Začátky byly kruté, neuměla jsem vůbec jazyk. Učila jsem se tam v intenzivním kurzu nejdřív francouzštinu a po dvou měsících jsem zjistila, že nám gramatiku vysvětlili v angličtině,“ vzpomíná. Tvrdí, že si na tamní život nikdy nezvykla a celou dobu se těšila domů.
Manželky vojáků v Belgii nepracovaly, ale pořád něco podnikaly. Organizovaly například různé mezinárodní obědy nebo charitativní akce. „Největší šok pro mě byl, že mi tam rozdělili dvojčata. Pro ně nebylo standardní, aby dvojčata byla v jedné třídě, a dva roky nám trvalo, než je dali na ten poslední rok do stejné třídy. Nakonec jsem se s dětmi vrátila domů a manžel za námi jezdil na sobotu a na neděli. A to jezdil aspoň na víkend, teď jezdí tak jednou za měsíc a vidím ho dvě tři hodiny,“ konstatuje smířeně.
Odpracovala 1 200 hodin
Synové odrostli a nakonec zůstala sama doma poté, co dostala výpověď v kasárnách při hromadném propouštění civilních zaměstnanců. Jen pár týdnů poté našla ve Strakonickém zpravodaji inzerát, že domov pro seniory shání dobrovolníky. Poprvé se do něj vypravila předloni na Mikuláše a od té doby tam byla prakticky denně.
„Spočítala jsem, že tu jako dobrovolnice odpracovala kolem 1 200 hodin a kromě toho chodila i na odpolední akce pro naše seniory. Jako dobrovolník u nás působila necelých osm měsíců, mezitím jsme si ji brali jako zástup za pracovní neschopnosti. Od 1. ledna nastoupila jako zdravotní sestra a jsme rádi, že ji tu máme,“ podotýká vedoucí domova pro seniory Hana Petrovcová.
Z nadšené dobrovolnice se totiž vyklubala nejen oblíbená sestřička klientů, ale i odbornice, která své práci rozumí a stále se vzdělává v dalších kurzech, aby jim mohla ještě víc pomáhat. A už se jí to daří. „Nejvíc mě baví, když vidím nějaký úspěch. Třeba paní, která nemluvila, najednou začala zpívat. Nebo žena, která neměla o nic zájem, nám opečovávala květiny,“ říká jihočeská držitelka ceny Ď.
