Otevřel vrata Knappova dvora a vyšel směrem k centru. Na Mariánském náměstí zaskočil s přítelkyní do oblíbené pivnice Metropol, aby se po chvíli přesunuli do sousedního kina Lípa. Tak si můžeme představit sváteční odpoledne fiktivního hrdiny v první polovině 20. století.
Dnes stojí na těchto místech Koldům. Metropol i kino ustoupily plánované budově divadla. Kromě opakovaného položení základního kamene však ke stavbě nikdy nedošlo. A dnes je tak na Mariánském náměstí jen parkoviště a malý parčík.
Tahle část je součástí rozlehlého bývalého Starého města. Nejstarší sídelní lokalita Českých Budějovic se rozvíjela od počátku 13. století a tvořil ji trojúhelník ulic Staroměstské, Pražské a dnes už neexistujícího úseku Pekárenské.
„Zástavba tu měla až do svého zániku podivuhodně smíšený ráz. Starobylé zemědělské usedlosti v barokním nebo klasicistním stylu se střídaly s činžovními domy z 19. století a tím vším prorůstaly tu a tam modernější budovy z meziválečného období. Celek měl však neopakovatelný půvab, který si dnes můžeme připomínat bohužel jen dobovými snímky,“ líčí historik Daniel Kovář v knize České Budějovice: Předměstí, která je součástí edice Zmizelé Čechy.
Předchůdcem krajského města byly Budivojovice
Kořeny Starého města spadají do počátku 13. století. Zatímco okolí soutoku Vltavy s Malší bylo ještě v té době pusté, několik set metrů severně už vznikla ves Budivojovice. Centrem se stal dodnes stojící kostel sv. Prokopa a sv. Jana Křtitele se hřbitovem. Vesnice k němu zřejmě přiléhala na východní straně a nacházela se v místech dnešního obchodního domu Družba.
„Budivojovice jsou písemně doloženy až roku 1251. Tehdy byl jejich vlastníkem Zeyzt de Budyowitz. Tento Čéč pocházel z rodu pánů ze Železnice a byl synem Budivojovým, po němž dostala ves jméno,“ popisuje historik Jiří Chvojka.
Název Budivojovice postupně převzalo mladší královské město založené na soutoku řek roku 1265 Přemyslem Otakarem II. Osada se od té doby stala základem dnešního Pražského předměstí. Od 14. století už ji obyvatelé Budějovic nazývali Starým městem.
Na věži visí dva nejstarší budějovické zvony
Tamní gotický kostel prošel roku 1461 pozdně gotickou přestavbou, což dnes dokládá letopočet na věži. Na ní visí dva nejstarší budějovické zvony. Z velké části Staroměstského hřbitova vznikl v 60. letech minulého století park. V těsné blízkosti kostela jsou hrobky významných biskupů i rodin. Zajímavým unikátem je železný kříž zarostlý do stromu.
„Na předměstí se soustřeďovali hlavně řemeslníci, kteří pracovali s ohněm a z bezpečnostních důvodů nemohli vykonávat svou činnost uvnitř hradeb. Kromě řemeslnických domků tady vyrostla četná hospodářství budějovických měšťanů, která zakonzervovala vesnický charakter zdejší zástavby,“ naznačuje Kovář.
Vedle kostela byl další významnou stavbou na Starém městě morový špitálek, který dodnes stojí na Pražské třídě. Obyvatelé zde izolovali od zbytku města lidi nakažené leprou nebo morem, později tam našly útočiště chudé rodiny. První zmínky sahají až do roku 1371. Současná podoba pochází z let 1513 až 1515. Významného rozšíření při barokních přestavbách se areál dočkal v období 1763 až 1779.
Během 18. století se na Starém městě objevila spousta barokních sýpek a dvorů. Malé přízemní domky začaly v 19. století a na počátku 20. století doplňovat a nahrazovat klasicistní a novorenesanční domy.
Šmídovna bývala hostincem i domem pro nejchudší
Kdybychom na začátku minulého století vyrazili z Mariánského náměstí směrem ke Staroměstskému hřbitovu, vypadala by naše cesta asi takto: mineme Mariánské sousoší stojící hned před Pražskou bránou, po levé ruce máme Mariánská kasárna. Napravo stojí kino Lípa a restaurace Metropol. Míříme ke Knappovu dvoru z roku 1777, kde se rozdělují ulice Pražská a Staroměstská.
Jdeme doprava po Pražské. Z řady domů po levé straně stojí za zmínku takzvaná Šmídovna naproti vyústění ulice Fráni Šrámka. Dříve zájezdní hostinec se v 19. století změnil v nouzový dům pro nejchudší obyvatele. Například v roce 1933 v něm bydlelo 120 rodin. Protože zde vyrůstali ti největší výtržníci Pražského předměstí, udržel se mezi místními termín „ten kluk je jako ze Šmídovny“.
Do tohoto svérázného domu zasadil i část děje novely Kathy budějovický novinář a spisovatel Jan Štifter. „Tady jsme doma. V chudinském ghettu uprostřed Starého města. Zdi pokryté plísní, po zahradě roztahané šňůry plné sepraného prádla, někdy jediné věci lidí bez vyhlídky na lepší život. Naštěstí už i sem pronikla civilizace, a tak v jedné místnosti bydlí jen jedna rodina,“ vypráví na konci novely.
Po demolicích zbylo jen pár původních domů
Naše procházka pokračuje k vojenským pekárnám na rohu Pražské a Pekárenské. Mineme barokní sloupek se sochou Panny Marie a pokračujeme až ke kostelu. Dnes už tahle část cesty není možná. Sloup nahradil šestnáctimetrový betonový pomník Pařížské komuny a Pekárenská ustoupila Družbě.
I když k regulaci Starého města docházelo postupně od konce 19. století, klíčové bylo jaro roku 1959. Na konci března totiž začala demolice Knappova dvora. Spolu se starou poštou musel ustoupit stavbě rohového Koldomu, kolektivního domu s byty, restaurací a kinem. Pár let byla potom ještě z oken Koldomu vidět stará zástavba.
Postupně byly strženy všechny domy ve Staroměstské a západní části Pekárenské ulice, aby ustoupily sídlišti s panelovými domy, které vede až k Voříškovu dvoru.
„Budování sídlišť předcházely plošné demolice, které do té doby svým rozsahem neměly v dějinách našeho města obdoby. Demolice byly bezohledné a zcela popírající dosavadní přirozený urbanistický vývoj,“ dodává Kovář.
Několik posledních starých domů jako zázrakem zbylo na Pražské třídě. Například dvoupatrový Engelův dům naproti Koldomu nebo trojice domů naproti Družbě. Jen pár metrů vedle nich v současnosti vyrůstá obří stavba nové části IGY. Právě s tímto obchodním domem souvisí i poslední velká demolice z roku 2003, kdy centru musely ustoupit bývalé vojenské pekárny.
