„Jednou přišel domů a vyprávěl, že tam sedává vrána a nebojí se lidí, už si od něj a jeho kamaráda začíná brát krmení z ruky,“ vzpomíná Kryštofova maminka Iveta Kotrbová.
Pak přišla pandemie covidu a děti se začaly učit doma. Vrána za nimi ale začala létat na pískoviště nedaleko domu, kde Kryštof s rodiči bydlí.
Když ji chlapec uviděl z okna, zavolal na ni. Poznala jeho hlas a přiletěla. „Když jsem tam ale přišla já, Pepíček, jak už jsme mu v té době říkali, uletěl,“ upozorňuje Kotrbová.
Po 14 dnech si Pepíček bral od chlapce vodu z mističky a žrádlo. Důvěra mezi chlapcem a opeřencem se prohlubovala. „Jednou ráno se Kryštůfek vzbudil a Pepíček mu klepal zobákem na okno. Otevřel, pták vlétl dovnitř. Syn seděl u počítače, dal mu tam penál a Pepíček si na něj začal sedat. Bylo to jeho místo, když jsme se na něj chtěli ale podívat my, vždycky zpanikařil. Museli jsme tak nechávat otevřené okno a když byl Pepík v pokoji, nesměli jsme do dětského pokoje vstupovat,“ popisuje Kotrbová.
Za oknem Pepíčkovi postavili budku
S postupem času se Pepíček začal osmělovat. Ke Kotrbům létal pravidelně na snídani, zvykl si i na zbytek rodiny a stal se jejím členem. „Dokonce kradl synovi z talíře hranolky a upíjel mu ze sklenice colu. Když nás měl dost, odletěl. Přes noc jsme ho ani nemohli doma nechávat, byl by bez kontroly a něco by vyvedl. Rozkloval nám myš od počítače, kradl lego postavičky. Manžel mu ale postavil za oknem budku, ve které nocoval,“ směje se Kotrbová.
Černý pták Kryštofa doprovázel i venku. Také ale svého lidského kamaráda bránil. „Jednou děti hrály na slepou bábu. Když sáhly na Kryštofa, Pepík se načepýřil a rozběhl se proti nim,“ říká Kotrbová. Právě kvůli chování k ostatním dětem se nad svobodou vrány začala postupně stahovat mračna.
V dubnu měl zaútočit na jednoho žáka Základní školy Dukelská. Podle rodiny Kotrbových ale agresivní není. „Pepík špatně vidí na jedno oko a nesnáší malé děti, které piští, bojí se jich. Jeho reakcí na takovou situaci byl nálet. Děti ho po incidentu také začaly schválně provokovat, šly na něj s klackem, kameny, puberťáci mu dávali chilli papričky, polévali ho colou a podobně. Náš syn to strašně špatně nesl. Bál se o něj,“ vysvětluje Kotrbová.
Příběh vrány a Kryštofa popsal i Strakonický deník. Ani medializace ale nepomohla. Vrána postupně rozdělila obyvatele Strakonic na dva tábory. Množily se i komentáře na sociálních sítích. Jeden tábor byl pro to, aby zůstala žít ve Strakonicích a zastával se jí, druhý tvrdil, že takové zvíře nemá v ulicích co dělat. Výjimkou nebyly ani komentáře požadující smrt ptáka. Množila se i hlášení na městskou policii.
„Odvezeme mu tam oblíbený penál“
Do věci se vložil i odbor životního prostředí a spolu se strážníky a Kryštofem se shodli, že nejlepší bude ptáka odchytit a odvézt do Záchranné stanice živočichů Makov. K tomu došlo 5. května. A byl to právě Kryštof, kdo svého opeřeného kamaráda odchytil.
„Hodně jsem to obrečela. Paradoxně jsem já byla proti tomu, aby ho odchytili. Už jsem si zvykla, že jsem ráno otevřela okno, zavolala, Pepíček přiletěl, dala jsem mu piškot. Syn mi oponoval, že nevidím druhou stranu, když mu děti venku ubližují a on nemůže být pořád u něj a chránit ho. Lidé si neuvědomili, že Pepíček s nimi chtěl být venku, ale oni se k němu chovali ošklivě. Syn má vlastně nakonec radost z toho, že je v Makově. Zažíval strach z toho, že mu někdo ublíží, když viděl, jak ho lidé trápili,“ přiznává Iveta Kotrbová.
Jedním dechem dodává, že doma jako domácího mazlíčka si ho nechat nemohli. „Nejde o to, že bychom nechtěli, ale on byl zvyklý přiletět a odletět kdykoliv a když už se mu doma nelíbilo, začal šílet. Pobíhal, létal po místnosti, křičel, vztekal se, bylo to pro něj stresující. Budeme ho v Makově navštěvovat, odvezeme mu tam oblíbený penál,“ plánuje Kotrbová.
Ve voliéře může být se sojkou a strakou
Podle vedoucího Záchranné stanice Makov Libora Šejny je Pepík zřejmě loňské mládě, které měl někdo doma. „Stává se to často, lidé si pořídí mládě, pak je párkrát klovne a pustí ho ven. Jenže tito ptáci už jsou pak tak vázaní na člověka, že jsou v přírodě vlastně nešťastní a vyhledávají kontakt. Pak dochází k těmto konfliktům, sednou někomu na hlavu, chtějí si hrát a ne každému je to příjemné,“ upozorňuje Šejna s tím, že Pepíčkovi se v Makově daří dobře.
„Teď bude zhruba týden v karanténě, rozkoukává se, aklimatizuje a vypadá dost spokojeně. V této fázi nejde nic uspěchat, ale dáme ho pak do expoziční části. Bude ve větším kontaktu s námi a za čas bychom ho chtěli zkusit přidat do voliéry se sojkou a strakou. Pokud by si sedli, měl by ptačí kamarády a nebyl vázaný jen na člověka,“ míní Šejna.
Ani o dětskou společnost Pepík nepřijde, ve stanici jsou stále dvě vnučky Libora Šejny, navíc tam jezdí exkurze ze škol. „Je na něm vidět, že na lidi je zvyklý. Pro nás to ale není dobrá zpráva, protože krotké zvíře se nedá vypustit zpátky do přírody,“ dodává Šejna.
