Záběry ze života imigrantů v táborech Adaševci a Principovac v Srbsku si mohou prohlédnout návštěvníci na teologické fakultě v Kněžské ulici v Českých Budějovicích do konce února.
Fotografickou výstavu Na hranici, za hranici připravili studenti Jihočeské univerzity, kteří v táborech působili jako dobrovolníci.
Byla mezi nimi i Kristýna Möhwaldová, která dokončuje magisterské studium na teologické fakultě v oboru etika v sociální práci a zároveň už pracuje ve sdružení Fokus.
„Zajímalo mě, co je to za lidi, a chtěla jsem je vidět na vlastní oči. Jestli je to tak, jak nám to předkládají v televizi. Ale když tam pak přijedete, zjistíte, že jsou to stejní lidé jako my,“ říká čtyřiadvacetiletá vysokoškolačka z Jindřichova Hradce.
Zařazení do týmu českých dobrovolníků organizace Pomáháme lidem na útěku si vyřídila spolu s kvartetem přátel a do Srbska vyrazili autem loni v únoru. Na cestu se vybavili spacákem, oblečením a penězi na svůj pobyt. A také sportovním náčiním určeným pro děti imigrantů.
„Předem jsme moc informací neměli. Věděla jsem jenom, že tam jsou dva uprchlické tábory v Adaševci a Principovac. A že v tom větším v bývalém motelu je asi tisíc lidí a ve druhém je starší budova, ale uprchlíci tam přespávají ve velkých vojenských stanech,“ vzpomíná Kristýna Möhwaldová.
O pobytu pořádají přednášku
Na místě pak jihočeští studenti zjistili, že v obou táborech je zhruba 1 500 uprchlíků. Nejvíc jich bylo z Afghánistánu, Iráku, Pákistánu a Sýrie.
„Pro mě překvapivě tam byli i Kubánci a Afričané, které bych na balkánské trase nečekala,“ podotýká.
Čeští dobrovolníci rozdávali imigrantům hygienické potřeby, provozovali pro ně v Adaševci prádelnu a starali se o zabavení dětí. Zatímco dospělí byli často smutní nebo skleslí z neutěšené situace, ve které jsou, děti pro ně byly povzbuzením.
„Srbové tam poskytovali školu dětem imigrantů, kde se učily anglicky. Měli i program pro předškoláky, český tým se staral o vymýšlení her pro děti pokud možno venku. Třeba skákaly přes švihadlo, hrály fotbal, kamarád Kryštof dovezl pétanque, který je učil hrát,“ líčí studentka.
Samotný život v srbských uprchlických táborech není snadný. V pokojích bývalého motelu i ve vojenských stanech se tísnila hlava na hlavě.
Na tak velké množství lidí tam bylo málo prostoru. Nedostatek místa, hygienických potřeb a stres z dlouhých měsíců čekání na azyl v Evropě přerůstaly do konfliktů mezi uprchlíky.
„Nebyli to jen mladí silní muži, jak ukazují v televizi. Žilo tam i hodně rodin s dětmi nebo muž ve věku mého táty okolo padesáti let, kterého rodina vyslala, aby jim zajistil někde místo, že si ji pak přivede za sebou,“ říká.
Z uprchlických táborů si přivezla zkušenost, že jejich obyvatelé nejsou nebezpeční víc než jakýkoli soused v jejím okolí.
„Většina z nich jsou normální lidé, kteří chtějí fungovat jako každý jiný,“ dodává Kristýna Möhwaldová. Spolu s dalšími dobrovolníky pořádá 20. února na teologické fakultě od 13.15 hodin přednášku k výstavě a pobytu v Srbsku.
