Padesát tvrdých ran kladivem do hammer boxu a pak rychle na trať, kde musí závodník dostat deset čtyřicetikilogramových barelů plazením do cíle.
„Pojď, pojď! Jedeme, to zvládneš, Ondro,“ povzbuzuje člena svého týmu jeden z policistů. Když tlačí jeho kolega modrý barel naplněný pískem před sebou, řve bolestí. Po zkrouceném obličeji mu stékají vodopády potu.
Blíží se poledne a pálí ostré slunce. Možná by závodníkům víc vyhovovalo chladno. Vybírat si ale nemohou. Po barelech následuje poslední zlověstně znějící disciplína - šibenice.
Před zraky přihlížejících diváků musí pětičlenný tým zdolat provazový žebřík, kterým se dostane na hrazdu zavěšenou v sedmi metrech nad zemí, a tam překonává opičí dráhu. Osvalení sportovci ji zdolávají z posledních sil. Poté se spustí na zem a doběhnou do cíle. Tam okamžitě padnou a chladí si hlavy vodou z PET lahví.
Jednadvacátý ročník extrémního závodu Šumaman v Přední Výtoni byl jako vždy náročný. Letos prověřil na 45 kilometrů dlouhé trati 17 týmů tvořených policejními zásahovými jednotkami, útvarem rychlého nasazení a nadšenci, kteří dřív sloužili u policie. Mezi družstvy startovaly čtyři jihočeské týmy. První soutěžící vyrazili na kolech do terénu v sobotu v šest hodin ráno.
„Stanovišť je osm a každé je mimořádně obtížné. Záleží na taktice, strategii a síle. Když si plnění úkolů soutěžící špatně rozloží, některé disciplíny pak týmy naprosto vyčerpají a nemohou dál,“ vysvětluje jeden z pořadatelů a jihočeský policejní mluvčí Jiří Matzner.
Překážky musí pokořit všech pět členů týmu. „Občas přijdou křeče, úrazy jsou minimální. Spíš se v minulých ročnících stávalo, že si někteří závodníci spletli trasu, vyběhli jiným směrem a nedokázali se vrátit. Jeden tým jsme dokonce museli v noci hledat v lese. Pro některé opozdilce je poslední záchranou večerní ohňostroj, podle kterého se mohou orientovat,“ dodává s úsměvem Matzner.
Šumaman letos nabídl překážky na vodě, souši a ve vzduchu. Nechyběl běh, jízda na horském kole, raft, překonání traverzu, slaňování, střelba, přelezení sítě, provazových žebříků a přenášení pneumatik.
„Nejvíc se těšíme na večer, až si dáme pivo,“ přiznává bezprostředně jeden z členů jihočeské zásahové jednotky, když se připravuje na provazovou disciplínu.
„Jdeme si sáhnout na dno. Jezdím dost i na srovnávací závody zásahových jednotek. Nechci se chlubit, ale Jihočeši ze šesti nominací čtyřikrát vyhráli a pokaždé jsme byli na bedně,“ říká Marcel, další člen zásahovky.
Úplně jiné je setkání s týmem, který právě dokončil závod. Kapitán speciální jednotky z Temelína sotva popadá dech a je k výkonu svého mužstva kritický. Po několika hodinách drilu se svěřil, že letošními výsledky zřejmě na první tři místa nezaútočí.
„Přepadly nás křeče. Dva kolegové nemohli vůbec běžet, takže jsme se museli zastavit na čtyřicet minut. Loni jsme zase trochu bloudili, tak snad příští rok to vylepšíme,“ komentuje Aleš. Na Šumamana se připravoval půl roku. „Trénoval jsem čtyřikrát týdně. Příprava zahrnuje běh, jízdu na kole, cvičení. Je to výzva,“ doplnil.
Do Přední Výtoně se o víkendu sjely stovky návštěvníků, kteří se víc než o výsledky závodu zajímali o dětskou soutěž Šumaman junior, ukázky zásahu policejního vrtulníku, psovodů a jízdní policie.
