Pavel Hubený.

Pavel Hubený. | foto: Petr Lundák, MF DNES

Les je nejlepší učitel, říká ředitel šumavského národního parku Hubený

  • 5
Pavel Hubený vede od roku 2014 Správu NP Šumava, předtím dvacet let působil jako vedoucí CHKO Šumava. Letos získal jako teprve druhý Čech Bavorskou státní medaili za mimořádný přínos pro životní prostředí.

Na první pohled vypadá jako lesní muž. Jakoby v něm byl kus té divočiny, o které tak rád mluví. Šermuje při tom rukama, dlouhé vlasy mu padají do čela, někdy slova pečlivě váží, jindy je přímo chrlí. Les je jeho útočištěm.

A když z něj chce člověk dostat něco osobního, musí se za ním prodírat skrz houštiny a trouchnivějící vývraty v nepřístupných pralesích. A i když jimi projde, většinou najde zase to samé, les.

Leckdo by čekal v čele našeho největšího národního parku manažera třeba v zeleném, ale minimálně s kravatou. Pavel Hubený vypadá docela jinak. Přesto mu ale určitě nadání pro vedení lidí a jejich přesvědčování nechybí.

Pavel Hubený (54 let)

Narodil se v Klatovech. Po gymnáziu vystudoval ekonomickou a regionální geografii na Karlově univerzitě v Praze. Od roku 1986 pracuje jako úředník. Působil na CHKO v Sušici, jako referent na KNV v Plzni a jako ekolog na Obecním úřadu Klatovy. Od roku 1993 byl vedoucím Správy CHKO Šumava až do roku 2014, kdy ho ministr Richard Brabec nejprve pověřil vedením Správy NP Šumava a o rok později ho do funkce jmenoval. Letos získal Bavorskou státní medaili za mimořádný přínos pro životní prostředí. Je rozvedený, má šest dětí, jednoho syna a pět dcer.

Správu NP Šumava vede od roku 2014, po celé dvacetiletí předtím vedl tým lidí v CHKO Šumava. Je vystudovaný geograf, jeho profesní život je ale od začátku spojený s ochranou přírody.

„Vedl mě k tomu můj otec, který byl kantorem v Klatovech a přírodovědné předměty a výtvarnou výchovu tam učil. V roce 1970 skoro zemřel na infarkt. Když potom chodil ven, většinou jsem ho doprovázel. Sbírali jsme motýly, určovali květiny, snažil se mě to naučit a mě to opravdu bavilo. A do toho jsem hodně maloval, po revoluci jsem měl období, kdy jsem si dokonce myslel, že se budu živit malováním. Hned po škole mi bylo jasné, že chci být na Šumavě a pracovat tam,“ říká muž, který před pár dny získal prestižní vyznamenání, Bavorskou státní medaili za mimořádný přínos pro životní prostředí.

Takovou poctu přitom obdržel jako teprve druhý Čech v historii. Bere ho jako ocenění pro celý tým, který na Šumavě vede a snaží se s ním o co nejužší spolupráci s bavorskými kolegy.

„Byl jsem hodně překvapený. Bavorsko je velké, takové ocenění se navíc nerozdává všem. I kolegové za hranicí oceňují, že jdeme spolu s nimi jedním směrem. Mají opravdu radost, že jejich cestu doplňujeme vlastním přístupem. Je to lepší pro les, přírodu i pro lidi. Doufám ale, že tím oceněním má kariéra nekončí,“ směje se Hubený.

Jako šéf NP Šumava už překonal průměrnou „životnost“ ředitelů, která je dva a půl roku. Málokdo ví, že i když je jubilejním desátým ředitelem za víc než čtvrt století fungování národního parku na Šumavě, byl kdysi velice blízko i jeho samotným počátkům, a to ještě v době před rokem 1989.

Nechtěl být úředníkem, ale nakonec to tak dopadlo

Už tehdy se podle Hubeného vedly ostré spory o to, jak by měl národní park vypadat, zda větší prostor dostanou přírodní procesy zpovzdálí sledované člověkem, a nebo příroda pod dohledem lidí coby hospodářů.

„Nechtěl jsem být na Šumavě úředníkem, ale nakonec to tak dopadlo. Nějaký čas jsem byl v Sušici. Tajně jsme připravovali národní park už před revolucí, v 90. letech to pak začalo naplno. Tenkrát jsem o přírodě nevěděl zdaleka tolik, co dnes, ale přesto jsem nebyl ztotožněný s tím, že by divoká příroda neměla dost prostoru. A tak jsem odešel,“ vzpomíná Hubený.

Na Okresním úřadě v Klatovech ale dlouho nevydržel a za ředitelování Jiřího Kece se vrátil na CHKO, vedl státní správu a později byl i součástí skupiny, která připravovala novou zonaci.

„Dokonce se mi to tehdy povedlo projednat s obcemi. A když přišel pan ředitel Žlábek, dal jsem mu hotový návrh, kde bylo asi 20 procent prvních zón. No a on mi poděkoval, dal ty spisy do skříně a řekl, že si udělá vlastní,“ popisuje.

Dalších dvacet let pak strávil na CHKO. Když tam nastoupil, bylo na celém území vyhlášeno deset rezervací. Když končil, bylo jich 78. „Pro někoho to může vypadat jako inflace, já si ale myslím, že jsme vyhlásili opravdu jen místa extrémně druhově či krajinářsky bohatá. A ještě zbývá pár míst, která by si takovou ochranu zasloužila,“ míní.

Když nastupoval na místo ředitele Správy NP Šumava, myslel si, že to velká změna nebude. Procesy řízení znal, chodil na porady vedení, znal se s lidmi, které bude řídit.

„Měl jsem pocit, že toho hodně vím. Jenže když si člověk do té ředitelny sedne, zjistí, že neví. Že je to všechno mnohem složitější. Národní park je místem střetu mnoha zájmů, především dvou táborů, ochranářů a lesníků. Oba tábory chtějí pořád v podstatě to samé, ale už od začátku z těch detailů, v nichž se liší, udělaly politiku. Přiznávám, že sám jsem členem toho tábora, který říká, že mechanismy, které používá příroda, nedokážeme popsat ani napodobit. A jsme v národním parku. Jestli mají mít někde tyhle procesy místo, tak tady,“ vysvětluje.

Počítá letokruhy pařezů, tvoří zápisky vegetace

A znovu se vrací k lesu. Ředitelování ho od něj nijak neodloučilo, právě naopak. Tráví tam každou volnou chvíli, buď s rodinou, dětmi nebo sám. Říká, že les samotný je nejlepším učitelem, a když člověk pochopí proces jeho života, už se dá jen nesnadno zviklat názory lidí. Mezi jeho zájmy či profesionální úchylky, jak sám říká, patří třeba počítání letokruhů pařezů nebo třeba tvorba transektů, což jsou detailní zápisky vegetace podél trasy vyměřené v terénu.

„Dostal jsem se k tomu v podstatě náhodou, když jsem potřeboval spočítat, jak je jeden porost starý. Zjistil jsem hned mnohé neshody s lesním hospodářským plánem a od té doby jsem už spočítal skoro 16 tisíc pařezů. Také transektů jsem vytvořil spousty, nejen na Šumavě, ale i na jiných místech střední Evropy. Při detailním pohledu toho každé místo odhalí mnohem víc než z dálky,“ podotýká Hubený.

Jedním z mála koníčků, kterému se naplno věnuje a nesouvisí přímo s lesem, je zájem o letadla. I ta ale většinou pozoruje z Idiny Pily, kde bydlí. A říká, že nad Šumavou občas přelétávají opravdu zajímavé stroje.

„Stane se, že člověk stojí na okraji Boubína u Idiny Pily a uslyší zvuk divného motoru, zaposlouchá se a slyší víc než dva motory, vzhlédne a vidí, že letí Junkers 52 ze Švýcarska. Nebo jindy letí B-25 Mitchell, 300 metrů nad terénem. I to jsou hezké zážitky, na Boubíně jsou vidět pěkné věci i z té technické stránky,“ dodává Pavel Hubený.