Nevyhnul se okradení, které mu zhatilo už první pokus o projetí Afriky na kole před dvěma lety. Sedmatřicetkrát opravoval defekt na pneumatice. Každý den se bál o život, nejednou skončil ve škarpě při dopravní nehodě, přečkal i chvíle, kdy na něj místní parta v Namibii zaútočila kameny.
Přesto se šestadvacetiletý Tadeáš Šíma z Prachatic nevzdal a za sedm měsíců na druhý pokus projel černý kontinent od marockých břehů až po mys Dobré naděje. A už teď plánuje, že se do Afriky vrátí nebo se od ní alespoň na trvalo neoddělí.
„Hlavní pro mě byla návštěva Konga a setkání a Arthurem Sniegonem. Pralesního slona se mi sice spatřit nepodařilo, ale myslím si, že není všem dnům konec. Myslím si, že Arthurova práce není tady v Česku vůbec doceněná, tak se chci pokusit šířit o jeho iniciativě, kdy se snaží o záchranu afrických slonů, co nejvíc,“ říká dobrodruh.
Co jste udělal jako první, když jste se vrátil?
Dal jsem si řízek, na který už jsem se fakt dlouho těšil. To bylo ještě v Praze. Hned potom jsem zamířil za rodinou.
Vaši rodiče nebyli úplně nadšení, že jste se na cestu vydal...
Nebyli nadšení především z první cesty, která neúspěšně skončila v roce 2016 hned v Maroku. Před tou druhou cestou už to bylo lepší, navíc jsme byli v každodenním kontaktu.
Jak probíhá aklimatizace?
Je dost pomalá, pořád se cítím tak, že ze mě kus zůstal v Africe, a řekl bych, že mi to pořád nedochází, že se vlastně už nemusím o nic bát a strachovat. Ten přechod je pomalý.
Mluvíte o strachu a obavách. Jak časté na cestě byly?
Bál jsem se opravdu každý den po celých sedm měsíců, což bylo způsobeno i tím, že jsem jel sám. Často ten strach nebyl vůbec odůvodněný, ale já vždycky očekával ten nejhorší možný scénář, a tak jsem zůstával pořád ve střehu. Lidé z větší části po celé Africe byli hodní a pohostinní, ale jako všude, i tam se nejde pár takových, kteří člověka vrátí do reality. To se ale nedá připisovat Africe, takoví lidé jsou všude.
Jaké chvíle byly nejnebezpečnější?
Třeba v Namibii si na mě počkala parta s kameny v rukách a za jízdy mě přepadla. Člověk nikdy neví, co ti lidé chtějí, jestli to dělají z nudy, nebo vám opravdu chtějí prodat slezinu nebo něco podobného. Naštěstí jsem to zvládnul, vždycky se štěstím. V Senegalu mě předjížděl kamion a já skončil na zemi, v Ghaně jsem si vyhodil rameno při srážce s minibusem, v Jihoafrické republice mě nakonec zase okradli, takovým velmi sofistikovaným způsobem, přišel jsem o 24 tisíc korun.
Tadeáš Šíma procestoval na kole Afriku od severu na jih. Z cesty si přivezl řadu zajímavých snímků.
Jak nákladná cesta byla?
No, třeba jen víza mě přišla na 35 tisíc, celkově mě to stálo tak 150 tisíc korun.
A co výbava, zvládal jste to s ní?
Určitě bych si znovu nebral třeba vařič, který byl zbytečný. Asi bych se zaměřil na kvalitnější pneumatiky, měl jsem 37 defektů. Největším problémem byly trny. Těch bylo všude hodně. Ale je fakt, že si to člověk nemůže představovat jako úplnou divočinu. Třeba přes Saharu vede normální asfaltová silnice, na které se člověk drží a jede v pohodě. Celá západní Afrika se dá projet po asfaltu kromě pár pasáží v Ghaně a jedné dlouhé z Gabonu do Konga. Ale mně to nevadilo, asfalt nijak nepreferuju, takže jsem si to rád zkrátil i přes ty vedlejší silnice podobné našim šotolinám.
Takže jste se naučil pěkně lepit duše?
Naučil, to je pravda. Ale měl jsem jich s sebou hodně, tak jsem je vždy spíš vyměnil a pak si je ve větším městě nechal zalepit. To se vyplatilo, protože v přepočtu to vyšlo jen na šest korun, zatímco já bych se s tím patlal třeba hodinu.
Byl jste na cestě sedm měsíců. Kdybyste měl vybrat jeden jediný zážitek, který se vám zapsal nesmazatelně, jaký by to byl?
Byl by to určitě hlavní důvod, proč jsem se na cestu vydal, a to byli sloni v Kongu. Povedlo se mi setkat s Arthurem Sniegonem, Čechem, který se v Africe zabývá ochranou slonů. Strávil jsem tam s ním nějaký čas a viděl jsem, jak to v Africe funguje. Pytláci jsou opravdu ohromný problém - a nejen pro slony, ale třeba i pro luskouny, pro celou přírodní krásu Afriky. Se slonovinou, ale i dalšími přírodninami se stále obchoduje. Samozřejmě to funguje klasicky jako obrácená pyramida. Ti, co slony opravdu loví, z toho mají minimum peněz, ale nabaluje se to dál a ti poslední obchodníci z toho mají neuvěřitelný byznys. Je potřeba proti tomu bojovat všemi silami, protože jestli to takhle půjde dál, za 15 let mohou pralesní sloni zmizet ze světa nadobro. Byl jsem rád, že jsem to mohl vidět. Slona jsem sice spatřil až v Namibii a nebyl to ten pralesní, ale viděl jsem, co pytláci dovedou. Právě kvůli pralesním slonům se musím do Konga určitě ještě vrátit.
Byla Afrika taková, jak jste si ji představoval?
Nebyla. Překvapilo mě třeba obrovské množství odpadků, které se na některých místech válí. Když pak ale člověk přijede do Gabonu, kde na území třikrát větším než je Česko, žije snad jen jeden a půl milionu lidí a všude okolo je nedotčený tropický prales, je to nádhera. Překvapila mě také Ghana. Je nádherně zelená, podobná jako Gabon, ale všechna zvířata tam už prostě doslova sežrali. Tam, kde by si člověk dokázal představit právě slona, velké kočkovité šelmy nebo opice, není vůbec nic.
Co vám přišlo na cestě nejhezčí?
Hrozně moc se mi líbilo, jak se ta tvář přírody okolo mě měnila. A jak to bylo rychlé. Krásné bylo, že jeden den jsem usnul na saharském písku v Mauretánii a ten samý den jsem za řekou Senegal stavěl stan u baobabu. Stejné to bylo pak i na jihu, třeba cestou z Angoly do Namibie to najednou kolem začalo být všechno vyprahlé. A to všechno byly změny, které se udály třeba za 200 kilometrů. Najednou byl člověk někde úplně jinde.
Potkával jste na cestě podobné dobrodruhy?
Ani moc ne, většina cyklistů jezdí po východním pobřeží. Na začátku Sahary jsem potkal jednoho Poláka, který byl fajn, a nějakou dobu jsme se drželi spolu. Pak jsem byl domluvený s jedním Američanem, který se mnou chtěl přejet Saharu. Hodně se bál policie a všemožných problémů, o nichž věděl, že se tam Američanům děly. Ale nakonec jsme se rozdělili, moc mi to s ním neklapalo, jel hodně pomalu a na to jsem neměl čas ani peníze. Potkal jsem také jednu Číňanku, která teď dojela do Kapského Města a po celém světě najela už 30 tisíc kilometrů. Hlavně jsem ale potkal jeden pár, Larissu ze Španělska a Matthewa z Kalifornie. To byla ohromná náhoda. Střetli jsme se v Namibii a pak nám došlo, že jsme se viděli už na hranicích v Mauretánii před půl rokem. Od té doby jsme cestovali spolu. Trochu jsem jim křenil, ale oni si to snad taky užívali a já měl radost, že už nejsem sám.
A co Kapské Město? Je opravdu poznat, že je na suchu?
Já jsem tam zmoknul jako blázen. Ale je pravda, že problém s vodou je tam znát na každém kroku. Všude jsou omezení délky sprchování, šetří se, kde se dá. Pak ale člověk dojede na Mys Dobré naděje a tam prší neskutečně. Já tam navíc byl v zimě a pořád pršelo.
Odvezl jste si z Afriky nějaký rituál?
Každý den jsem se před jízdou rozcvičoval. To jsem třeba u těch dvou kolegů neviděl. Já pak vždycky cvičil i večer. Už jsem tady šest dní a rozcvičky mi chybí, myslím, že s tím zase začnu.
Teď jste doma po sedmi měsících. Co bude dál?
O cestě píšu knihu, pomohli mi i lidé na Startovači, takže to chci dokončit. To je hlavní plán na toto léto. Pak bych si rád našel práci a uvidíme, co dál. Plány mám asi tak na čtyři životy dopředu, jeden z nich je vrátit se do Nigérie a Kamerunu, států, kterým jsem se kvůli neudělení víza musel vyhnout. V Kongu je také spousta práce a projektů, kde by se dalo realizovat. Zatím to nechávám otevřené.
