Jaroslav Kohout vede s manželkou už 30 let taneční kurzy pro mládež i dospělé.

Jaroslav Kohout vede s manželkou už 30 let taneční kurzy pro mládež i dospělé. | foto: Marek Podhora, MAFRA

Taneční mistr Kohout učí Čechy poznávat rakouské Alpy

  • 1
Jaroslav Kohout vzpomíná, jak šil manželce taneční kostýmy a měnil láhev šampaňského za nitě pro šití džínů. Vypráví o tom, jak opustil hudební průmysl a začal pronajímat apartmány v zahraničí.

Kamarádi o něm říkají, že je Ferda Mravenec – práce všeho druhu. Jaroslav Kohout má organizační talent, výborné komunikační schopnosti, šikovné ruce a nápady. K tomu je nutné ještě přidat pohybové nadání, které ho přivedlo ke společenskému tanci.

„Výhodou je, že jako životní optimista beru původně nevýhodnou situaci jako výzvu, která mě postrčí dál,“ konstatuje s úsměvem.

Příkladů, kdy to dokázal, je mnoho. Když jako student strakonické průmyslovky nevelkého vzrůstu začal závodně tancovat s Danou, svou budoucí ženou, nikdo netušil, že se ještě vytáhne o dobrých 15 centimetrů. Tehdy jim prorokovali, že s takovým výškovým rozdílem nemají na soutěžích šanci. Nakonec si vytancovali i titul federálních vicemistrů, získali mezinárodní třídu a už 30 let vedou jako učitelé taneční kurzy pro mládež i dospělé.

Kvůli boa připravil o peří pávy

„Naučil jsem se na šlapací Singrovce i šít, mým prvním pokusem bylo zúžení tesilek od rodičů na tehdy se nosící roury. Pak jsem se pustil do dyftýnových kalhot a vypracoval se až na autora Daniných tanečních kostýmů,“ přiznává s tím, že se jich často další tanečníci vyptávali, odkud z ciziny je dovezli.

Jaroslav Kohout (58 let)

Podle čínského horoskopu se narodil ve znamení Kohouta a celý život je sbírá. Rodák z Jinína vystudoval strojní průmyslovku ve Strakonicích, titul inženýra získal na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v Plzni. Krátce pracoval ve strakonické ČZ na oddělení racionalizace práce a výroby a už v roce 1986 s manželkou Danou (a s titulem federálních vicemistrů v latinskoamerických tancích) ochutnávali život na „volné noze“. Vznikla i Taneční škola Kohout. V roce 1990 založil hudební nakladatelství a začal nakládat s autorskými právy našich i zahraničních autorů a interpretů. O 10 let později si pronajal první apartmán v rakouských Alpách, kde působí dodnes a zajišťuje pro české turisty ubytování. Mezi jeho koníčky patří cestování, lyžování, cyklistika, malování a tvorba ze dřeva. Je ženatý, manželka Dana (56) vede strakonické mažoretky, dcera Michaela (29) podniká v cestovnímu ruchu.

Třeba o tehdy tolik žádané peří na prachové boa připravil pávy z jedné lokality poblíž míst, kde sloužil na vojně. Nebo ušil šaty z barvené fáčoviny, které byly hodně průhledné.

„Na těch správných místech jsem přišil ozdoby, ale ty se při jednom z vystoupení posunuly stranou. Potlesk jsme tehdy měli víc než dvojnásobný,“ líčí jeden z mnoha zážitků.

Zavzpomíná, že když už jako zaměstnanec ČZ jezdil na strojírenský veletrh do Brna, raději zmizel k expozicím zahraničních textilních firem. Tam měníval láhev šampaňského za nitě pro šití džínů. Nebo okoukal šablony pro šití límců, kapes a manžet a rychle si je doma vyrobil. Jakýsi pan Báša, původně prvorepublikový krejčí z pražského salonu Nehera, mu dokonce věnoval Rukovět přistřihače krejčovského. „Podle ní jsem si ušil i několik fraků,“ poznamenává s nadšením v hlase.

Když se s manželkou Danou rozhodli stát se profesionály, psal se rok 1986. Tančili na mnoha zahraničních soutěžích, vystupovali na lodích, jezdili jako porotci, navazovali kontakty. Založili i taneční školu.

V roce 1990 se pustil Jaroslav Kohout do podnikání v oblasti populární hudby jako nakladatel. Na svém kontě má mimo jiné desky vydané Josefu Lauferovi i skupině Golem.

A kterou považuje za nejúspěšnější? „Tanec houbiček. Je určená dětem od tří do pěti let, písničky nazpívaly děti ze stranické ZUŠ, texty napsala moje kamarádka Jitka Šofrová a hudbu složil Martin Votruba. Učitelky z mateřských škol i rodiče si o ni píšou pořád.“

Jaroslav Kohout vede s manželkou už 30 let taneční kurzy pro mládež i dospělé.

Ve chvíli, kdy už jezdil jako nakladatel na hudební festivaly do Cannes, přišel rok 2000. „S ním vypalovačky a formát MP3. Bylo mi jasné, že zlaté časy hudebnímu průmyslu skončily. Bral jsem to prostě jako výzvu ke změně,“ říká bez nostalgie. Konečně se mohl začít věnovat adrenalinovému lyžování a cyklistice, které si léta odříkal kvůli obavám z možného zranění.

„Objevil jsem oblast kolem rakouského Flachau,“ dodává. Svou základnu díky seznámení s tamějším rodákem Michaelem Schneiderem rozbil v Altenmarktu im Pongau. V městečku, odkud je ke všem lyžařským střediskům ve Ski Amadé jen kousek. Nejdříve sem vozil známé na jednodenní lyžování. „Pak mi Michael pronajal dva apartmány a já se pustil do jejich renovace. Byl spokojený a vlastně mi svou důvěrou pomohl k dalším kontaktům,“ vypráví Kohout.

„Zdejší majitelé penzionů už ví, že jim neobsadíme pokoje lidmi, kteří si přivezou dva sudy piva a vyřvávají do rána. A já zase vím, že takovou partu můžu poslat na statek, kde nikoho neruší,“ poznamenává k tomu, proč se na něj místní obracejí. Ostatně, i on si musel projít oťukávacím obdobím, než mezi místní zapadl.

Pomohla mu v tom řada maličkostí. Například když spolupracoval na organizaci zájezdu pěti autobusů dobrovolných hasičů z oblasti Flachau do Budějovic, na Hlubokou a Českého Krumlova i s programem. Nebo když chtěl pro své klienty v nepříznivém počasí udělat taneční večer a se žádostí o volnou halu se obrátil na šéfa Bergbahnen Flachau Ernsta Branstetera.

„Chtěl jsem za pronájem zaplatit, ale když zjistil, co tam chceme udělat, byl nadšený a dal nám sál zadarmo. Ustavují různé komise na vymýšlení způsobů, jak návštěvníkům nabídnout další doprovodnou zábavu, a já mu to naservíroval hotově,“ směje se.

Nápadů má víc - letní Alpský desetiboj nebo cyklistické soutěže, které se postupně změnily v noční závod na osvětleném svahu sjezdovky na horských kolech. Letos se jel 5. ročník. „Líbí se mi, že v Rakousku, když se objeví někdo s nápadem, je ceněný. U nás je považován málem za třídního nepřítele, pokud nesouzní s komunálními politiky,“ konstatuje z osobní zkušenosti.

Rozhodně nosí v hlavě ještě spoustu věcí, které chce realizovat. Patří mezi ně i vybudování jakési multifunkční dílny, kde by truhlařil, maloval, renovoval nábytek, zkrátka využil všeho, k čemu si za léta života přičichl.

Pokud najde volnou chvíli, začte se do filozofických knížek. „Mám rád Cyrila Höschla a zajímá mě psychologie jednání s lidmi. Čtu s tužkou v ruce a poznamenávám si myšlenky, které mě zaujmou,“ přiznává. Například na Skype si nedávno dal citát: Občas je potřeba některým lidem přestat lézt do zadku, aby Tě nebrali jako samozřejmost a pochopili, že Tě také mohou ztratit. „Zjistil jsem totiž, že přesně tak to v životě chodí,“ vysvětluje.