Vesnický hřbitůvek na návrší kolem kostela je plný dojatých lidí. Zdraví se a objímají. Jen několik stovek metrů jižně od nich majestátně vzhlíží na sešlost čtyři chladicí věže atomové katedrály. Jaderná elektrárna Temelín vyrostla v lokalitě, odkud se muselo v letech 1983 až 1997 vystěhovat ze šesti malebných jihočeských vesnic na 500 obyvatel.
Každoročně o svátku sv. Prokopa podnikají pamětníci pouť ke stejnojmennému kostelu na návrší ve Křtěnově, odkud je úžasný výhled do krajiny. Vzpomínají. Třeba na to, jak ještě na začátku 80. let minulého století tu rodila pole, kvetly louky a dařilo se v zemědělství.
Dnes tu je jen krajina bez lidí. Místní obyvatelé se museli odstěhovat z budoucí zóny ochrany elektrárny, z okruhu zhruba od jednoho do dvou kilometrů.
„Tady do té školy jsem chodila,“ ukazuje 80letá Marie Poláková na přízemní budovu s uzavřenými okny, kterou společnost ČEZ dovolila zachovat. Naproti na návsi zůstala ještě bývalá hospoda. Majitelé elektrárny ji nezničili, protože ji prostě potřebovali. Kostel se zbourat neodvážili.
Poslední lidé odešli v polovině 90. let
Bývalá malá vesnice po sobě částečně ponechala stopy právě díky kostelu a hřbitovu. Podle Polákové tu nařídili úředníci zprvu zákaz pohřbívání, který ale po protestech vysídlenců zrušili jako nesmyslný.
Na opouštění domovů a míst, kde žili po staletí jejich předci, dnes vzpomínají jen ti nejstarší. Další už odpočívají na křtěnovském hřbitově, někteří z nich zemřeli brzy po vystěhování. ČEZ tehdy nabídl lidem jako náhradu za usedlosti paneláky nebo bytovky. Po roce 1990 si privatizované byty museli koupit. Nejčastěji se stěhovali do Týna nad Vltavou nebo Českých Budějovic. Mladší si ještě dokázali postavit nové rodinné domky.
Rozhodnutí o výstavbě elektrárny bylo vydáno v roce 1980. Rodina Veselých, ze které Poláková pochází, byla mezi prvními vysídlenci. Jako první začaly totiž demolice Temelínce a Křtěnova, tedy domů, které překážely vlastní stavbě. Některé z lepších objektů si ale firma po jejich nuceném výkupu dočasně ponechala jako zázemí pro své vedoucí pracovníky.
Vysídlení okolo TemelínaPo roce 1990 zmizelo z mapy v okolí Jaderné elektrárny Temelín šest vesnic: Křtěnov, Temelínec, Knín, Březí, Podhájí a Jaroslavice. Domy muselo opustit na 500 lidí z vesnic i samot. Vlastní stavba elektrárny začala v roce 1986 na 140 hektarech pozemků, celé dílo zabralo na 400 hektarů. První blok elektrárny začal vyrábět energii v roce 2002, druhý o rok později. |
„Víte, v té době jsem dělala v hospodě ve Březí, kde se odehrávaly všechny porady kolem stavby. Nikoho tam mezi sebe nepustili, ale já to všechno slyšela. Kde a kdy a jak se bude bourat. Donášela jsem to lidem. Těm to totiž řekli až úplně naposled,“ vzpomíná Poláková.
Vysídlování trvalo 14 let. Poslední lidé odešli v polovině 90. let z osady Podhájí. Každoročně jim totiž společnost ČEZ prodlužovala na jejich žádost dočasný pobyt. Ke konci už žili doslova odříznutí od světa. Nevedla k nim elektřina, nejezdily autobusy, neměli kde nakoupit. Přesto několik z nich tvrdošíjně zůstávalo na svých malých hospodářstvích. Jakoby doufali, že se elektrárna nakonec nepostaví, nebo že někdo pro ně nesmyslná ochranná pásma zruší. Pro všechny bylo ale stěhování depresivní.
Jak na něj vzpomínala před lety obyvatelka největší vesnice Březí Zdenka Mravcová? „Když přišel pád komunismu, začali jsme zase věřit, že se Temelín nepostaví a zůstaneme doma. Při mítinku v Týně v roce 1990 vystoupil za Občanské fórum Vladimír Dlouhý. Ukázal tam, kde stály chladicí věže, a řekl: ‚Dovedete si představit, aby vás strašily takové příšery?‘ Všichni jsme mu tleskali. Po volbách už jako ministr mluvil při další návštěvě jinak. Opakoval, že bez elektřiny se neobejdeme.“
Stěhování bylo kruté
Úplně posledním obyvatelem zbourané vesnice Podhájí byla Zdena Tomková. Dnes už nežije. Stěhování popsala v roce 1999. Až do jara 1997 bydlela v Podhájí sama, jen se psem a hejnem slepic.
„Domy kolem mizely před očima. Dostala jsem ještě povolení k pobytu, i když vesnice vypadala jako po náletu. Měla jsem už nový byt v Týně, ale dojížděla jsem domů krmit slepice. Měla jsem tam zařízení, nábytek. Když jsem jednoho dne přijela, chyběla na baráku střecha. Slepice byly pryč a s nimi další cennosti. Památné nástěnné hodiny jsem později uviděla u starožitníka. Kdo je k němu dal, mi prozradit nechtěl,“ popisovala Tomková.
O rabování domů vyprávěli i další obyvatelé. Také o tom, že za usedlosti i novostavby dostali směšné odhadní ceny. Odhadní komise je navyšovaly podle toho, jak rychle majitelé domy opouštěli, i podle toho, jestli je předávali uklizené. Některým lidem dokonce doporučili, aby rozestavěné domy alespoň částečně dokončili, a tak za ně dostali víc.
Rodáci z Jaroslavic postavili na pravém břehu Vltavy repliku návesní kaple. Obec zatopila Hněvkovická přehrada.
Mezi velkými objekty, které se zbouraly těsně po dokončení, byl například kulturní dům v Březí budovaný v takzvané akci Z, tedy místními dobrovolníky zdarma. Právě v něm připravila společnost ČEZ pro obyvatele rozlučku upořádanou jako lidovou zábavu s tancem. Z místních netancoval nikdo.
Drama spojené se stěhováním tehdy vnímali docela jinak stavebníci elektrárny. Ze zděšení místních lidí si často dělali legraci. „Někdy jsme zaparkovali bagr před ještě obydlenou chalupou a v hospodě pak na jejího majitele pokřikovali: ‚Franto, jedou tě bourat.‘ Chlapík vyrazil domů s rukama nad hlavou,“ směje se ještě po letech bývalý pracovník Vodních staveb České Budějovice.
„Všude vidím domy“
Mezi posledními vystěhovanými byl také místní kronikář František Vrzák. Jeho půvabný domek u lesa v Podhájí chtělo nejdříve zachovat místní myslivecké sdružení jako klubovnu, ale ČEZ to nepovolil. Vrzák, který dělal jedno porevoluční volební období místostarostu Temelína, zemřel po vystěhování do bytu v budějovickém paneláku.
Vzpomíná na něj jeho synovec Jiří Vrzák, který žije v nedaleké obci Litoradlice. Od ní vede silnice k Vltavě, kde původně stála obec Jaroslavice. Ta zanikla spolu se stavbou Hněvkovické přehrady, která dodává elektrárně vodu pro chlazení.
V místech, kde stávala jaroslavická náves s domy a kaplí, se dnes vlní hladina řeky, po které se pohybují čluny rekreantů a rybářů. Při ústí silnice končící v řece, v místě, kde stával Bočkův mlýn, je loděnice. Mlýn býval zastávkou vorařů.
Posledního srpna 1988 uspořádali Jaroslavičtí na návsi rozlučku a připili si na rozchod. „Dodnes mám ta místa před očima. Když jdu po cestě směrem k Temelínu, vidím tu každou chalupu, kde která stála,“ říká Jiří Vrzák.
Na rozdíl od pamětníků už tato doba mnoho neříká jejich potomkům. „Když jsme se stěhovali, byl mi rok. Někdy slyším vyprávění nebo zahlédnu nějakou starou fotku, ale žádný silný pocit z toho nemám,“ svěřuje se 35letý Vlastimil Polák.
Výzkumem dopadu nuceného stěhování a jeho vlivu na člověka se zabývá už několik let dvojice sociologů z Univerzity Karlovy a Akademie věd. Podle Ivana Ryndy a Michaela Bartoše je případ Temelín významný tím, že projekt rozdělil sousedy z vesnic, kde žili i jejich předci, a odvál je všemi směry. Mnoho starších lidí nepřežilo první roky v pro ně cizím prostředí. Oba vědci zkoumají dopady stěhování a jeho vliv na obyvatele v čase.
