Petra Kovandová před lety vytvořila základní druhy pralinek a začala je nabízet v malém krámku v Táboře. Zájem ji překvapil. Dnes má její síť Bon-Bon v Česku a na Slovensku 30 prodejen a chystá se otevřít dvě ve Vídni.
Měsíčně zpracovává tuny italské čokolády. Náplně lahodných pralinek jsou však výhradně vlastní výroby z domácích surovin podle originálních receptů.
V Táboře má také Muzeum čokolády a marcipánu. „Loni k nám přišlo přes 50 tisíc lidí. Na letošek plánujeme do Střelnice Festival čokolády a marcipánu na první advent,“ avizuje energická podnikatelka.
Nepřejedla se vám čokoláda po tolika letech, kdy vyrábíte tuny pralinek a vytváříte nové chutě?
Já náš výrobek vždycky ochutnávám v tom prvopočátku, kdy jej vyvíjíme. Zatím jsem se tím nepřejedla. Ale nejím ji tolik, ochutnávám třeba jednou týdně. Tabulku čokolády jsem asi nikdy v životě na posezení nesnědla. Je to i tím, že jsem si už asi od šesti let musela hlídat váhu.
Na vašich stránkách píšete, že začátek výroby byl takový, že jste si udělala školení, a pak jste se na 14 dní zavřela a experimentovala. Jak to probíhalo?
My jsme v Černovicích měli výrobu zboží pro pečení. Přes den se tam pracovalo, a když se skončilo, přišla jsem a začala zkoušet pralinky. Potřebovali jsme asi 40 druhů jako základní sortiment. Vymýšleli jsme si různé náplně. Třeba jsme svařili smetanu s mlékem a zahustili ji bílou čokoládou a přidali extrakt z bylinky. Samozřejmě jsme ale udělali kvanta chyb.
Jaký byl tehdy v Táboře zájem o ručně vyráběné pralinky?
My jsme si pronajali malý krámek v obchodním domě Dvořák. Což bylo samo o sobě zajímavé, protože tam tenkrát nemohli pochopit, že chci prodávat jenom čokoládu a ještě volně, ne balenou.
Petra KovandováNarodila se v 14. prosince 1969 v Písku, kde také vystudovala zdravotnickou školu. Pak se v Černovicích u Tábora čtyři roky starala o mentálně postižené děti. Poté vydražila v Táboře samoobsluhu s potravinami. Začala prodávat zdravou výživu, potřeby pro domácí pečení a nakonec ji uchvátila výroba pralinek, která je její hlavní činností. Síť Bon-Bon má téměř 30 poboček, v Táboře před dvěma lety otevřela Muzeum čokolády a marcipánu. Firma Petry Kovandové zaměstnává přes sto lidí. |
Ty začátky byly ale doslova boží. Byly tam davy, prodávalo se to skvěle. Asi za dva měsíce přijel známý z Krumlova, který mi tam našel prostory, kde jsme dodnes. Pak jsme vyrazili na Prahu a do dalších měst. My jsme vsadili na obchodní centra, což se ukázalo jako dobrý tah.
Ten růst je překotný. Jak jste to všechno zvládli?
Taky se nám spousta věcí nepovedla. Několik prodejen jsme zavřeli. Budějovice nefungovaly, teď zavíráme v Pardubicích. Nevyšel nám obchod na Jungmannově náměstí v Praze. Jednou to neklapne a dvakrát ano. Máme třeba dva obchody v Palladiu a oba fungují skvěle – dole prodáváme pralinky, nahoře máme velký sortiment teplých čokolád. V Karlově ulici máme nájem sto tisíc a jsme výrazně v zisku. Je to pokus - omyl. Ale nesmíte vsadit všechno na jednu kartu.
Kolik máte dnes prodejen?
Asi 30 obchodů, z toho třináct franšíz. Teď trochu měníme koncepci. Necháváme si ty nejlepší obchody a pro ty, které pro nás nemají velký profit, se snažíme najít franšízanta. Ten by se prodejny ujal, prodával by sám na sebe, nebo by tam pracovala rodina. Já už bohužel nemám čas jezdit po provozovnách a hlídat prodavačky. Samozřejmě Tábor, Krumlov a centrum Prahy si vždycky nechám.
Která prodejna je úplně nej?
Ekonomicky nejsilnější je v Karlově ulici u Staroměstského náměstí v Praze. Mému srdci je nejblíž ta v Krumlově a samozřejmě tady v Táboře. V Krumlově máme velké plány, chceme tam udělat galerii marcipánových panenek.
A další plány? Chtěli jste mít prodejnu ve Vídni. Platí to stále?
Ano, to je teď úkol číslo jedna. Prodejnu ve Vídni bychom měli otevřít na konci září v SCS. To je největší rakouské obchodní centrum a kupodivu tam dosud nebyla žádná prodejna pralinek. Je to do jisté míry zase risk, protože musíme založit v Rakousku firmu a to něco stojí. Ve Vídni bychom se měli objevit ještě v jednom obchodním centru.
Většina produktů se u vás vyrábí ručně. To se nedají lidské ruce nahradit?
Dají. Možná by se ani nemusela ztratit kvalita. Ale bylo by to tak nákladné, že na to nemáme. Naše produkce není tak rozsáhlá, abychom mohli koupit linku za 10 milionů, která by to stříhala jak Baťa cvičky. Temperovací stroje, které čokoládu dokola rozehřívají a ochlazují, máme. Ale zařízení, která by pralinky plnila, chladila, to by byla obrovská investice.
Muzeum čokolády v Táboře |
Kolik toho vyrobíte za měsíc?
Zhruba tři až čtyři tuny pralinek. Ty všechny prodáme ve svých obchodech. Na Vánoce je toho víc, děláme individuální zakázky pro firmy, spolky, banky.
Jaký druh mají zákazníci nejraději?
Máme tak deset druhů nugátů, které jsou hrozně žádané a vůbec je neobměňujeme. Němci a Rakušané mají víc rádi marcipán, takže na to se musíme zaměřit v našich vídeňských obchodech.
Jak vnímáte čokoládu na českém trhu? Třeba vánoční figurky od pohledu příliš kvalitní nejsou...
A co teprve jejich chuť. Zaráží mě, co se tu prodává v některých řetězcích. Řeknu případ – my kupujeme kilo nezpracované čokolády za 170 korun. A není to úplně ta nejvyšší kvalita, ale spíš lepší střed. A hmota, ze které se dělají ty figurky, která neobsahuje ani kakaové máslo, se prodává za 20 korun. Z toho si můžete udělat obrázek, jak je to kvalitní. Je to jako když vezmete kostku ztuženého tuku, do toho vmícháte cukr a kakao. A tímhle krmíme naše děti.
V poslední době se objevují čokolády s různými zvláštními, až exotickými, příchutěmi...
Ty mě hrozně baví. Nedávno jsem v Rakousku měla čokoládu s rybím extraktem. Ochutnala jsem to, ale moc mě to neoslovilo. Ale třeba chilli, pepř a sůl jsou fajn. To jsou zajímavé věci. My nabízíme i čokolády s guaranou, konopným semínkem nebo s matchou, což je koncentrovaný zelený čaj. O tyto kombinace je velký zájem, prodává se to výborně.
V Táboře máte Muzeum čokolády. Kde jste získávala exponáty?
Těch historických bych tam chtěla mnohem víc, než máme. Jenže najít nějaký stroj, který se používal kdysi v malovýrobnách čokolád a který přežil období komunismu, je nesmírně těžké. Většinou se to vyhodilo. V muzeu máme kromě čokolády i marcipán, čímž jsme v podstatě ojedinělí v celé Evropě. Marcipánových exponátů máme víc, protože jsou trvanlivější než čokoláda. Ovšem nevíme, jak dlouho nám to vydrží. Čokoládový Jaromír Jágr má velmi důkladnou péči, možná větší, než má ten živý.
Jak zvládáte řídit firmu? Mnoho žen - podnikatelek u nás není...
Musí vás to bavit, pak se dá stíhat spoustu věcí. Důležité je mít kolem sebe schopné lidi. Bez nich bych to určitě nezvládla. Ale jsem vyloženě rodinný typ – ráda vařím, peču, za domem si pěstuju bylinky. Ty pak zkoušíme dávat do pralinek. Sama mít děti nemůžu, ale mám partnera, který má dvě děti, jedno s námi žije ve střídavé péči.
