V cyklistické části při triatlonu v Holubově na Českokrumlovsku jela v popředí. Při sjezdu však příliš rychle vletěla do levé zatáčky. Přišel smyk. A pád do kamení. "Kluci, co jeli za mnou, začali hned brzdit," vrací se k osudnému dni na konci června Petra Krejčová. Zlomila si jeden obratel.
Doktoři v nemocnici se obávali, že už nikdy nebude chodit. Dnes triatlonistka Petra Krejčová nosí krunýř na krku a může se svými dvěma syny chodit na krátké procházky. "Jsem ráda, že jsem neochrnula a že zase můžu pohladit kluky a manžela. Toho jsem se bála nejvíce," říká 35letá sportovkyně z Českých Budějovic.
Jak se dneska cítíte?
Teď už docela dobře. Čím je mi lépe fyzicky, tak tím více trpím psychicky. Chybí mi závodění a trénování.
Petra Krejčová (35 let)Českobudějovická triatlonistka. Je vdaná, má dvě děti Matěje (3) a Jakuba (12) s manželem Karlem. |
Čeká vás dlouhá rehabilitace?
V půlce září začnu chodit do nemocnice na rehabilitace. Teď ještě tak měsíc nemůžu dělat nic, jen sedět a chodit. Pak pojedu do lázní a až v únoru jdu na kontrolu na neurochirurgii, protože mi museli dát místo jednoho obratle štěp z pánve. A ta kost bude zarůstat až půl roku.
Vraťme se ještě k závodu v Holubově. Vybavujete si, jak se to stalo?
Asi to byl osud. Já jsem totiž do Holubova vůbec neměla jet. Naplánovali jsme si volný víkend, se synem jsem měla jet do Veselí na Moravě a fandit mu při závodech. Chtěla jsem si i odpočinout. Ale pak týden před Holubovem jsem si řekla, že bych na závod asi měla jet, když je to mistrovství kraje. Nechtěla jsem, aby si pořadatelé mysleli, že jsem nafoukaná.
A pak přišel samotný závod a nehoda na kole...
Na závodě vlastně chybělo jakékoliv upozornění na tu zatáčku. Nebyla značená třeba vykřičníky, v mapkách to nebylo zakreslené, ani při rozpravě nám neřekli, že si tam máme dát větší pozor. Než se mi to stalo, tak jsem jela v balíku s klukama a do kopce jsem jim ujela. Pak z kopce jsem jela první do té levé zatáčky, přišel smyk a už jsem letěla a oni, když viděli, že padám do kamenů, tak začali brzdit. Takže kdybych tam nevletěla já, vlítli by do toho oni. Bůh ví, jak by to dopadlo. Takže jsem ráda, že jsem jim do kopce ujela, a vlastně kamarády tak trochu zachránila (usmívá se).
Ale za cenu vlastního zdraví.
Ano. Pan doktor mi na poslední kontrole řekl, že plotýnka a obratel byl už opravdu hodně těsně u míchy. Takže jakoukoliv manipulací nejen v narkóze jsem mohla ochrnout a že je zázrak, že chodím. Mám dohromady sešroubované dva obratle, naštípnuté dva bederní obratle a naštěstí se nepotvrdilo nalomení pánve. Hlava byla v pořádku, helma mě zachránila. Pamatuji si, že jsem udělala asi tři salta.
Nezanevřete teď na závody?
Ne, už se na ně naopak strašně těším. Poslední víkend v srpnu se pojedu podívat do Zlivi na jihočeský pohár. Už se hrozně těším, až uvidím kamarády. Jak teď trošku chodím, tak zajdu s klukem na trénink koukat. Ale pokaždé to obrečím, hlavně když vidím někoho trénovat. Musím se z toho dostat. Začala jsem číst, to mi také pomáhá.
Petra Krejčová letos vyhrála závod Českého poháru v dlouhém triatlonu v Otrokovicích.
Hodně lidí říká, že podobné nehody jim úplně změní pohled na svět. Stalo se vám to také?
Když mě do nemocnice přivezla sanitka, tak mi doktor po magnetické rezonanci říkal, že mám krční páteř na kaši a ať počítám s tím, že ochrnu. Byla tam veliká pravděpodobnost, že budu od pasu dolů nepohyblivá. Ale pak se doktoři divili, že hýbu rukama a nohama. A nějak jsem si vnitřně věřila, že prostě neochrnu. Myslela jsem na to, abych zase mohla držet za ruku děti a manžela. Spadla jsem v sobotu a až ve čtvrtek jsem nějak začala více vnímat. Vím, že jsem si říkala, že na kolo už nikdy nesednu a nechci ho vidět. Jasně, že budu chtít dál sportovat, ale myslím si, že už budu více s dětmi, než to bývalo dřív. V tomto směru mě nehoda změnila.
Podpora přátel byla asi veliká, že?
Až jsem z toho byla překvapená, kolik kamarádů mi psalo a že mě mají takhle rádi. Chodili za mnou do nemocnice triatlonisti, lidi z práce a klienti z Viva fitnes. Ani jsem netušila, kolik mých klientů pracuje v nemocnici. Pořád u mě někdo byl, to bylo fajn.
Pojedete si někdy ještě zazávodit do Holubova?
Ne, do Holubova už ne. I když jsem tam jezdila ráda, tak teď změnili trať a ta osudná zatáčka je hrozně nebezpečná. Když závodím, tak jedu na sto padesát procent a jedu co nejrychleji. Tam prostě měla být cedule, že je to nebezpečné.
Už jste si to s pořadateli nějak vyříkala?
Myslím si, že dělají mrtvého brouka. Je jasné, že je to moje vina, ale kdyby tam byly vykřičníky, tak se to možná ani nemuselo stát.
Až se vrátíte, co bude z triatlonu pro vás nejhorší disciplína?
Myslím si, že na psychiku bude pro mě nejhorší kolo. Možná se budu bát. Sice nechci dělat nic přes velikou bolest, ale něco se dá i tak vydržet. Všichni mi říkají, že když znovu spadnu, tak je konec a mohla bych i umřít, proto budu mít z kola respekt. Začnu pomalu s běháním a plaváním. Uvažuji také o tom, že začnu spolupracovat s psychologem. Kolo jsem opravdu nechtěla ani vidět, i manželovi jsem říkala, ať tady nic není, až přijdu domů. Teď už je to dobré, hlavně kluci mi dodávají elán.
