„Zjistil jsem, že hranice nabízí koktejl všemožných terénů a scenérií. Nížiny, hory, pěkná města a zároveň divočinu. Zatím takovou cestu ještě nikdo nepodnikl, tak jsem se do toho dal. Navíc jsem hledal námět na knihu, protože rád píšu,“ líčí 51letý cestovatel, rodák z Tábora.
O svých takzvaných kolopoutích přes Slovensko, Rumunsko, Albánii i Česko napsal před třemi lety knihu Krásná to země. Tentokrát šel pěšky. Hned první dny, když se vydal po trase od Nové Bystřice, ho přepadávaly černé myšlenky. Postupně ho ale opouštěly.
„Měl jsem ze začátku depresi a nevěřil jsem, že to můžu ujít, když jsem procházel první kopce v České Kanadě. Nohy jsem měl plné puchýřů, které se pak proměnily v mozoly. Ale díky nim jsem mohl jít dál, protože mi pak nohy znecitlivěly. Po měsíci jsem zažil pocit absolutní svobody. Když putujete sám a máte dost času i peněz, člověk nemusí chvátat,“ popisuje svoje pocity Gregor, který nyní pracuje v jedné z fabrik ve Veselí nad Lužnicí.
Lepší než jít za psychologem, říká cestovatel
Když vyrazil na cestu sám, pomohlo mu to odpoutat se od všedních věcí a přemýšlet o životě. „Určitě bych to doporučil namísto psychologa nebo kouče, ale i klukům místo vojny,“ říká s nadsázkou.
Rozhodně by podle něj měl jít člověk nalehko. S sebou nosil po celou cestu batoh, který vážil maximálně čtrnáct kilogramů. Než vyrazil, tak si nastudoval, jaká strava je na dlouhé vzdálenosti vhodná.
„Vařič jsem s sebou neměl, ale přibalil jsem si řasu spirulinu, je v ní hodně bílkovin, což je nutné pro svaly. Pro doplnění energie jsem jedl sušené švestky. Na Slovensku jsem si dával klasický špek. Do vody jsem si občas přidával kapku vlastní moči, abych měl v sobě dost minerálů,“ popisuje pitný režim i jídelníček Gregor. Celou dobu se řídil podle klasických map a pomáhala mu i GPS.
Při cestování ho potěšila dobrota lidí. Nikdo ho neodmítl a každý pomohl. „Lidi jsou dobří, ale nevědí to o sobě,“ říká s úsměvem. Na cestě se mu zbystřily všechny smysly. Když se blížil k nějaké osadě, dokázal ji například už na dálku cítit.
Medvěd překvapil
Čekala ho ale i méně příjemná setkání. Například s medvědem. Stáli od sebe jen pár metrů, ale dopadlo to dobře.
„Stalo se to v Pieninách, kde jsem byl mezi slovenskými pastevci. Dělal jsem si oheň a pak ráno asi kolem čtvrté hodiny, když se rozednívalo, jsem slyšel nějaké zvuky. Najednou jsem se otočil a přes cestu na mě civěl medvěd. Bál jsem se byť jen pohnout. Mlčky jsme na sebe koukali, ale pak jsem na něj zkusil zasyčet a medvěd nato v klidu odešel,“ vzpomíná Gregor.
Příští rok by se rád k příležitosti sto let od založení republiky vydal na novou cestu z ukrajinského Rachova a po karpatském hřebenu až do Bratislavy. Odtud půjde až do Aše, nejzápadnějšího výběžku Česka přes poutní místa na Moravě a v Čechách.
