Velká část dnešních studentů má s němčinou problém. Čím si to jako její učitel vysvětlujete?
V devadesátých letech byl obrovský zájem o jazyky. Všichni se vrhli právě na němčinu, protože byli zvědaví. Chtěli se podívat do Rakouska či Německa. Z předchozích let ale byla výuka zaměřená na některé prostředky, které se v samotné řeči tolik využívají. Po euforii přišlo vystřízlivění a vyšumění. Dost se řešila i minulost, o které se najednou mohlo diskutovat. Bylo to poměrně horké téma. Žáci začali Německo a němčinu kritizovat. Takové ohlasy jsou cítit dodnes. Na druhou stranu se mísí s pozitivními názory, které teď začínají převažovat. Lidé si uvědomují, že jde o jazyk důležitý například při hledání práce. Vždy přicházejí takové vlny, stejně jako to bylo s francouzštinou.
Václav Týml(66 let) Narodil se v Praze, kde také vystudoval obor němčina a ruština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Poté učil na Obchodní akademii v Českých Budějovicích, odkud se přesunul na Vysokou školu ekonomickou v Praze. Od prosince 1980 působí na Gymnáziu J. V. Jirsíka (dříve Gymnázium Karla Šatala), kde nyní vyučuje francouzštinu a němčinu. Ve volném čase se věnuje literatuře, lyžování a jízdě na kole. |
A když zhodnotíte samotné znalosti němčiny současných studentů?
Myslím, že trochu klesají. Angličtina u nás němčinu převálcovala. Je o ni nyní menší zájem, což se projevuje právě ve znalostech. U nás se například v září vůbec neotevřel volitelný seminář Konverzace v němčině.
Mluvil jste o vlně francouzštiny. Kdy byla?
Zájem o francouzštinu byl velký po roce 2005. Pokračoval několik let, ale od roku 2010 zase klesá. Myslím, že svou roli hrála zvědavost a krása tohoto jazyka. Děvčata tehdy říkala, jak je to nádherný jazyk. Pak se ale zjistilo, že není vůbec lehké se ho dobře učit v českých poměrech. S němčinou to není až takový problém. Na rozdíl od francouzštiny se u nás dá dobře naučit.
Vy umíte jazyků hned několik. Proč se máme učit cizí řeči?
Dnes máme překladače a žáci s nimi pracují, s čímž je těžké bojovat. Máme také elektronické slovníky nebo přístroje, do kterých můžete říct větu česky a ony vám ji přeloží. Já myslím, že s sebou jazyk přináší i nějakou kulturu, tradici a historii. Nejde jen o jednu větu a řazení slov. My Češi jsme součástí evropské civilizace a chceme se dozvědět o dalších národech. Když o nich něco zjistíme, zbavíme se předsudků a rozbouráme pískové hradbičky, které jsme si během totality nadělali.
Vnímají to takhle i studenti, nebo jim jde jen o dobré výsledky?
Učí se proto, aby dali dohromady větu a uspěli. Širší kulturní kontext moc nechápou a nahrává jim určitá přetechnizovanost a digitalizace doby, kdy se komunikační technologie stávají cílem, a ne prostředkem. Nyní u nás – na rozdíl od minulosti – hodně studují chlapci a ti tíhnou k přírodovědným předmětům a technice. Stačí jim angličtina a je pravda, že se s ní všude dorozumí. Jazyky ale tvoří nadstavbu, kterou bychom neměli opomíjet. Cizí jazyky se začal učit i Masaryk. Studoval němčinu, francouzštinu či ruštinu. Šel do světa s těmito znalostmi a svět mu rozuměl.
Učíte už čtyři desetiletí. Jak se za tu dobu změnil přístup žáků?
Kdybych ho měl srovnat s totalitou, tak je určitě nyní lepší. Tehdy byla cítit přetvářka mezi učitelem a žáky. Studenti si něco mysleli, v rodině něco sdíleli, ale když přišli do školy, tak si museli navléct masku. Kolikrát se za slušností a uhlazeností skrývalo úplně jiné jádro. Pro učitele to bylo výhodnější. Všichni stáli v pozoru a plnili pokyny. Vyučovalo se snadněji, žáci byli manipulovatelní, více záleželo na známkách. Po převratu v roce 1989 jsme se k sobě začali chovat jako lidé tak, jak to cítíme. Zmizela přetvářka, což je dobře. Někdy sice zmizela až příliš, protože je pravda, že dnešní žáci jsou často obhroublí, neslušní a nezdvořilí vůči učitelům. Jsou méně zvladatelní, ale jak říkám, určitě bychom se nikdo nechtěl vrátit do minulé doby. Mladí lidé jsou hrdější, svobodnější, samostatnější. Stali jsme se svobodnou společností se všemi klady i zápory.
Jak jste takové situace prožíval jako vyučující?
Velice nedobře a nelibě. Učil jsem třeba ruskou literaturu 19. století a snažil se říkat pravdu. Mluvil jsem o autorech, jako jsou Tolstoj, Turgeněv, Dostojevskij, Gogol nebo Čechov, ale i o spisovatelích 20. století, kteří byli zakázaní. Snažil jsem se o tom mluvit a vždy téma něčím naťuknout a udělat narážku. Člověk si pak už všiml reakcí studentů. Jde o takovou jiskru, která přeskočí mezi producentem a tím, kdo ho vnímá. Je to specifický způsob českého vyjadřování. Byly to hezké okamžiky. Ve sboru existovaly skupinky učitelů, kteří se takovým způsobem bavili. Bylo tam silné intelektuální jádro, které tvořily humanitní předměty.
Přibližte trochu atmosféru.
Komunikovali jsme spolu a hodně hovořili o politické situaci. Tehdy mělo slovo zvláštní magický význam. Bylo vážené a ctěné. Když jste řekl nepatřičné slovo, mohl jste být zavřen. Dnes můžete křičet a nadávat. My jsme se snažili slovo pěstovat, což nyní postrádám. Bylo nám řečeno, že na školu politika nepatří. Měli bychom však víc mluvit o současnosti v předmětech, jako je dějepis nebo základy společenských věd. Je bezpochyby jistější mluvit o válkách nebo zničení Kartága než o problémech v Severní Koreji, Číně nebo Rusku. V takových případech musí podle mě člověk přinést kůži na trh. Učitel by se měl projevit lidsky. Humanitní předměty by měly mít větší váhu a vážnost.
Už jste trochu narazil na dobu převratu. Bylo pro vás období tím nejvýznamnějším, které máte s gymnáziem spojené?
Určitě. Mezi roky 1985 a 1989 vzrůstalo napětí. Hovořilo se otevřeněji a hodně se kritizovalo. Něco bylo cítit ve vzduchu. Všichni víme, co se pak stalo. A 20. listopadu 1989 už se veřejnost dorozumívala po celé republice. Na naší škole dění vypadalo jinak než na ostatních. Vzpomínám si, že jsme měli 21. listopadu knihovnické školení na nějakém odborném učilišti. Když jsme přišli, bylo zamčeno. Zvonili jsme a klepali. Soudruh ředitel nám pak otevřel, ptal se, jestli jsme studenti z Prahy, a chtěl nás vyhnat. Školení ale nakonec bylo. Kolem sebe jsme pak viděli zmatené skupinky u červených nástěnek. Naše škola byla pravým opakem. Dveře byly otevřené, chodili sem studenti, herci a diskutovali jsme se žáky. Byli úžasně vnímaví, poslouchali a zajímali se. Důležitá byla postava ředitele Bohuslava Chába. Ten 20. listopadu oznámil, že došlo ke změně režimu, že už se také nebudeme přetvařovat a půjdeme společně do nových časů.
Vnímali to tak všichni?
Samozřejmě byla skupinka lidí, kteří najednou nevěděli, co dělat. Většina to však přijala s nadšením. Zakládala se tady buňka Občanského fóra Jihočeského kraje. Myslím, že to pro nás byla nejlepší doba, na kterou můžeme vzpomínat. Srdečnost a blízkost byla na škole tak silná, že jsme si připadali všichni na jedné lodi. Pochopitelně se pak situace musela nějak usadit.
Co máte vy osobně s tímto obdobím spojené?
Velmi mě bavilo vyučovat stejně jako většinu mých kolegů. Žáky zároveň bavilo se učit. Byli jsme ještě nezklamaní tím dalším vývojem a nadšeni myšlenkami Václava Havla. Předchozí roky byly jen na oko a umělé. Humanitní předměty se musely hodně ohýbat a znásilňovat. Teď jsme si najednou vychutnávali změnu. Studenti četli a zajímali se o současnost. Změna poznamenala každého z nás. Vyučovalo se jinak a neotravovala nás byrokracie minulá ani ta současná. Bylo na každém učiteli, aby ukázal, co v něm je. Někdo byl rád, protože svou osobnost chtěl posunout dopředu, někomu to vadilo. Objevily se i pocity určité dezorientace. Místo staré ideologie nebylo nic. Každý musel hledat své místo.
Na co bychom neměli zapomenout v souvislosti se 17. listopadem?
Já si vážím tehdejší mladé generace studentů. Leckdo na ně nadával, ale právě oni byli nejmorálnější a nejmravnější vrstvou společnosti. Šli a nechali se vymlátit na Národní třídě. Doslova nesli svou kůži na trh. Velká část ostatních jen čekala. Měli bychom si vážit mládí. Kdyby tady tehdy nebyli, určitě bychom v totalitě nezůstali, ale změna by přišla jiným a třeba i ponižujícím způsobem. Řekl bych, že to, co tady studenti pro společnost vykonali, bychom neměli zapomínat.
Přesuňme se do současnosti. V čem vidíte největší problém českého školství?
Myslím, že problém je svým způsobem digitalizace. Sdělovací technika je cílem, a nikoli prostředkem. Další věcí je nová byrokracie. Řeklo se, že když nastoupí počítačová generace, tak nám to ušetří úředníky, což se nestalo. Naopak jich je víc. Nepociťujeme blahodárnost nadřízených orgánů. Jaký servis nám zajišťuje kraj? Ředitel se musí starat o schody, fasádu a tak dále. Na rozdíl od německých poměrů nám znepříjemňují život, kontrolují nás a vytýkají nám náš způsob práce. Třeba v Německu spolu složky více spolupracují. Ani Evropská unie nemá příliš blahodárné účinky. V projektech umí chodit jen určitá část učitelské veřejnosti. Nemyslím si, že by projektová výuka měla být ta nejsprávnější. Projekty ano, ale ve spojení s klasickým vyučováním.
A jak vnímáte zájem o učitelskou profesi?
V předmětu, který vyučuji já, je dost malý. V Budějovicích je filozofická fakulta a pedagogická fakulta a obor germanistika se studuje bez přijímacích zkoušek. Všichni žáci jsou tak přijati. Profesoři na vysoké škole říkají, že jejich počet časem prosejí, ale není to tak úplně pravda. Absolventi nejsou až tak dobří. Ti, kteří dobří jsou, jdou jinam než do školství. Zájem o učitelskou profesi není velký. Horší je situace u matiky či fyziky. I v tomto případě odchází šikovní lidé jinam.
Mohou za to peníze?
Určitě je důvodem otázka výdělku. V budoucnu by se situace ale mohla zlepšit vzhledem k tomu, že se české ekonomice daří.
Na jedné škole působíte od roku 1980. Co způsobilo, že jste profesní život spojil právě s ní?
Není to škola, ze které bych chtěl utéct. Učil jsem v Praze na Vysoké škole ekonomické, kde jsem cítil normalizační a politický tlak, který byl neúnosný. Musel bych vstoupit do strany a dělat jakousi pseudovědeckou kariéru. Tady jsem se cítil relativně svobodný. Pokud jsem chtěl učit, nebyla lepší škola.
A co byste popřál českému školství pro letošní rok?
Měli jsme mnoho ministrů, kteří ho chtěli strhnout nějakým směrem. Postavili si pomníček a pak přišel další. České školství by potřebovalo klidný a rozumný vývoj. Dál bych si přál, aby nás byrokracie zasahovala co nejméně. Mladí lidé jsou skvělí a vždy přinesou něco nového. Energii, chuť, nezklamanost. České školství se ubírá správným směrem a měli bychom v tom pokračovat bez výrazných zvratů.
