Čtyřiadvacet náctiletých afghánských uprchlíků bydlí v bývalé ubytovně pro rakouské studenty na okraji obce.
Na první pohled vypadá dům jako obyčejný penzion, když ale člověk vstoupí dovnitř, tak má pocit, že dorazil na tábor nebo školu v přírodě. V přízemí je plná učebna puberťáků, která sousedí se společenskou místností s fotbálkem a posilovacím strojem.
„Žiju tady osm měsíců. S rodinou jsem v kontaktu, ale ne nějak pravidelně. Zůstali v Afghánistánu stejně jako mých pět sester a bratr, já jsem nejstarší,“ říká 16letý hoch v šedivém svetru, který si nechává říkat Baset.
Tvrdí, že škola ho baví a rád by se vzdělával dál. „Mým snem je odejít na univerzitu a studovat diplomacii, lidská práva, nebo žurnalistiku. Ale musím se ještě hodně učit,“ dodává Baset. Velký šok pro něj bylo seznámení s němčinou, která je pro něj stále tvrdým oříškem. Ve škole ho nejvíc baví angličtina a počítače.
Čtyřiadvacet kluků je na ubytovně Jugendherberge Czettel Haus rozděleno do čtyř skupin, tři z nich navštěvují střední školy v okolí. Vychovatelé vozí děti denně do obchodní akademie ve Zwettlu, do Waidhofenu a ti nejmladší jezdí do zhruba osm kilometrů vzdáleného Gmündu na základní školu a jsou zařazeny do normální třídy.
Nechtěli míchat národnosti, aby spolu všichni vycházeli
Menší skupina zůstává ve všední den na ubytovně a mají speciální učební plán. Většinou se jedná o chlapce, kteří nikdy do školy nechodili a ve třídě by nastavené tempo nestíhali. Ve své mateřštině neumí číst ani psát.
Jazykovou bariéru mladí Afghánci, kteří ještě nedovršili plnoletosti, pociťovali od začátku i mezi sebou. Ačkoliv pocházejí ze stejné země, každý mluví jiným jazykem. To potvrdil i šéf místní ubytovny a učitel němčiny Reinhold Klauner: „V Afghánistánu žije více než dvacet různých etnik a stejně tak mluví jinými jazyky. Vzájemně si tedy často ani nerozumí a musí mluvit anglicky či německy.“
V rakouském Neu-Nagelbergu asi 500 metrů za hranicemi s Českem u Halámek se starají o mladistvé uprchlíky z Afghánistánu. Na snímku je šéf centra Reinhold Klauner.
V Neu-Nagelbergu žijí jen afghánští uprchlíci, Klauner nechtěl míchat národnosti, aby spolu všichni vycházeli. V ostatních ubytovnách pro nezletilé v Rakousku, kterých je okolo 150, jsou děti z různých zemí.
„Občas k nějakému konfliktu mezi obyvateli dojde. Slovní přestřelky jsme ale řešili za poslední půlrok maximálně třikrát,“ připouští německý učitel. Od října 2015, kdy se dům stal ubytovnou pro uprchlíky, se tu už vystřídalo padesát cizinců. Aktuálně je kapacita naplněná.
O chlapce tu pečují takzvaní sociální pedagogové. Pět žen a pět mužů, z toho tři Češi. „Vychováváme je, ale nejde to snadno a rychle, i když dělají pokroky. Každý ten kluk je jiný, někteří jsou vzdělaní a umí dobře anglicky. Jiní, když sem poprvé přišli, tak ani neznali základní hygienické návyky. Neuměli poprosit ani poděkovat. Jsme tady jako jejich rodiče. Dohlížíme, aby si po sobě uklízeli, a děláme s nimi úkoly do školy,“ říká 31letý Zbyněk Mráz.
Jako sociální pedagog tu působí více než rok. Předtím pracoval v Česku u policie. Protože to z domova nemá do Rakouska daleko, rozhodl se pracovat s mládeží. „Jsme rádi, že u nás pracují také čeští muži. V Rakousku nemáme moc takových, kteří by měli pedagogické vzdělání, v této oblasti tu vynikají spíš ženy. Takhle je tu skladba sociálních pedagogů vyvážená,“ říká Klauner.
„Nikdy jsem ani nepřešel silnici před ubytovnou“
Když nechodí mladí Afghánci do školy, tráví volný čas různě. Například Baset jezdí rád do Vídně, kde se potkává s kamarády z rodné země. „Po celém Rakousku je síť Afghánců, každý zná každého. Všichni spolu byli poprvé pohromadě v Grieskirchenu. Ve Vídni je pro ně snadné se domluvit na setkání,“ vysvětluje Klauner.
Od škol dostávají chlapci lístky na autobus zadarmo, a mohou tak jezdit po celém Dolním Rakousku bez toho, aniž by za cestu utráceli. V Gmündu či Vídni chodí na nákupy. Na celý měsíc dostává každý kapesné 40 eur.
„Všechno potřebné k životu tady mají. Kapesné utrácejí třeba za alkohol, sladkosti nebo cigarety, které jim zakazujeme. Nemůžeme je ale hlídat pořád,“ líčí Klauner. V Rakousku ale děti mohou kouřit od 16 let, takže některým to vychovatelé ani zakázat nemohou.
Od státu dostává instituce Kidsnest Arrived na péči o nezletilé uprchlíky na jednu osobu 95 eur denně. V úterý a ve čtvrtek vozí vychovatelé kluky do sportovní haly na basket nebo volejbal, pátky tráví na plovárně ve městě Weitra. Kam je řidič neodveze, tam se nedostanou.
„Nikdy jsem ani nepřešel silnici před ubytovnou,“ tvrdí s úsměvem Baset. Přitom se může po okolí volně pohybovat jako všichni. „Jenže tady ani není nic k vidění, tak nikam nechodíme,“ podotýká.
Vesnice Neu-Nagelberg je odříznutá od dění a potraviny vozí zaměstnanci ubytovny z nedalekého Gmündu. Většina místních s mladými Afghánci nemá problém. „Jsou tu výjimky, někteří mají odstup, ale starousedlíci o nás vědí. Nebojí se nás,“ doplňuje Klauner.
