Zručné ruce a nadšení stačily na to, aby se 16letá studentka pustila na začátku 70. let minulého století do něčeho, co by se bez přehánění dalo nazvat podnikání. Zakázkami pro kamarádky a šitím po nocích začal dlouhý příběh, na jehož konci je firma, která dnes dodává košile sportovcům, politikům i velkým firmám.
Na to ale tehdy mladá Věra Vávrová asi sotva pomýšlela. Chtěla se jen zajímavě oblékat a toto byla jedna z mála možností, jak si sen splnit. „Šila jsem všechno možné od sukní po halenky. Brzo jsem si i vydělávala. Asi jsem byla docela podnikavý typ. Strašně mě to bavilo, a tak se objevily první zakázky. V pondělí jsem si nastříhala materiál, během týdne pak chodily zákaznice na zkoušky a já pak v noci šila, když rodiče spali. V pátek bylo hotovo. Cestou na diskotéky jsem roznesla zboží a kasírovala,“ vzpomíná se smíchem na své začátky dnes 64letá podnikatelka.
Název firmy vymyslel manžel
Nakonec se rozhodla v oboru pokračovat, přestože ji od toho okolí odrazovalo. Nenechala se a nastoupila po vyučení k výrobci košil Šumavan. Podnikem postupovala výš a výš. Dělala v technické kontrole, mistrovou či vedoucí technické kontroly. Pak přišel klíčový přelom let 1989 a 1990 a s ním nová výzva.
I díky ponoukání manžela se rozhodla skončit a pustit se do podnikání na vlastní pěst. Stejně jako v 16 letech. „Zase jsem se vrátila do doby, kdy jsem začínala sama v jedné místnosti. Bylo to ale fajn. Děti byly malé, chodily do školy a já doma šila. Postupně jsme nabírali zaměstnance a rostli. Trh byl nenasycený. Díky tomu, že mě lidi znali, jsem měla docela dost zákazníků,“ uvědomuje si Vávrová.
Zároveň se ukázalo, jak důležitá pro ni byla 15letá zkušenost v Šumavanu. Vzala si odtud několik šikovných zaměstnankyň, které měly bohaté zkušenosti. A co se v domku nad Vimperkem šilo? „Samozřejmě košile. Ty se dělaly v Šumavanu,“ vysvětluje jednoduše.
Když vzpomíná na počátky svého podnikání, zdá se, že šlo vše bez problémů. Manžel vymyslel název Vavi odkazující na příjmení Vávrovi a město, kde to celé začalo. Společně pak objížděli různé obchody nejen po kraji a navazovali první spolupráce. Nakonec měli smlouvy s různými obchody po celé republice.
Drobné komplikace firma zvládla a dál rostla. V průběhu let se z rodinného domku na kraji města stala malá továrnička, odkud se vozily košile do všech koutů Česka.
„Manžel to chtěl zavírat každý měsíc“
Že byla Vavi rodinná firma v pravém slova smyslu, dokazují vzpomínky. „Manžel sice jezdil často pryč, ale pomáhal mi. Pořád mě hecoval. Přispívaly i děti. Po večerech potahovaly knoflíky a uklízely. Můj syn Jirka přišel ze školy a ani nešel domů, zamířil rovnou do dílny za ženskýma,“ směje se Věra Vávrová.
Věra Vávrová(64 let) Rodačka z Vimperka se k šití dostala, protože se chtěla hezky oblékat. Vyučila se a nastoupila do Šumavanu. Zde pracovala 15 let na různých pozicích, mimo jiné jako vedoucí technické kontroly. Podnikání se věnuje od března roku 1990, kdy založila firmu Vavi ve Vimperku. Název je zkratkou Vávrovi Vimperk. Je vdaná, má dvě děti, syna a dceru. Právě její syn Jiří přebírá v poslední době zodpovědnost za rodinnou firmu. Kromě jiného teď podnik pracuje na nové hale ve Vimperku, kam by se výroba přesunula z rodinného domku. Věra Vávrová získala titul Živnostník roku 2017. Nyní se chystá věnovat učňovskému středisku, protože ji trápí nedostatek pracovní síly v oboru. |
Těžké roky přišly s novým tisíciletím. Obchody začaly zavírat, do Česka se dováželo levné zboží z Asie a textilní průmysl zkrátka nikdo neřídil. „Zdevastoval se. Upadaly učební obory, a tím pádem docházela pracovní síla. Do roku 2005 zanikly snad všechny textilky,“ krčí rameny při vzpomínání zakladatelka firmy.
Problémy se dotkly i téměř všech firem v okolí Vimperka. Vavi se ale dál držela. Proč? „Hodně pomohlo, že jsme byli takzvaně ve svém. Já navíc nejsem ten typ, který by něco začal, a pak skončil. Můj muž je jiný. Ten to chtěl zavírat každý měsíc. Vždycky přišel, řekl, že někdo další skončil, a oznamoval, že zavíráme,“ líčí.
A jestli si ona sama myslela, že by někdy firma skončila? Nad touhle otázkou Věra Vávrová dlouho přemítá. „Víte, někdy jsem si to možná sama v noci řekla, ale ráno to bylo úplně jiné. V noci jsem zašla na dílnu a řekla si, že se to nestane. Nemohli jsme. Některé lidi jsme tam měli od samého začátku. Občas hrozilo, že nebudeme mít na výplaty, ale v tu chvíli jsem si půjčila od bratra. Všechno jsme nakonec překonali,“ vypráví zkušená podnikatelka.
Vytrvalost se jí vrátila. Objevily se velké zakázky a významní zákazníci se nakonec už i přihlašovali sami. Jihočeská firma teď obléká firmy, jako je Bosch, ČSAD, Nemocnice Strakonice a další. Dlouhodobě šije pro firmy Pietro Filipi a Blažek.
Košile z Vimperka si oblíbili i sportovci či politici. „Vidím, že šijeme u stejné firmy,“ pronesl třeba Václav Klaus při předávání ceny pro lyžaře Lukáše Bauera. „Ale mně je jedno, jestli ušijeme košili politikovi, celebritě, nebo nějakému klukovi z ulice. Všechny děláme stejně a pořádně,“ shrnuje Vávrová.
Říká se, že by člověk občas měl úplně změnit obor a vyzkoušet si něco jiného. To její případ není a tvrdí, že nikdy nebude. Její práce ji totiž bavila vždycky a ani na chvíli nepřemýšlela nad tím, že by s ní skončila. Kromě firmy se věnuje třeba charitě a právě díky kontaktům může tuto činnost rozvíjet snadněji.
Lidé přestávají být lidmi
„Nedávno jsem se setkala s majitelem Koh-i-nooru Vlastislavem Břízou. Řekl mi, ať se ozvu, když budu něco potřebovat. Tak jsem mu napsala o nějaké tužky a křídy pro jednu charitativní akci. Zajistil to. Když pak jednou projížděl kolem, zničehonic zavolal a zastavil se u nás na kafe,“ popisuje Vávrová. Žena, která by mohla hodiny vyprávět o textilním trhu v České republice, si teď po dlouhých letech vedení firmy práce pomalu ubírá. O budoucnost Vavi je ale podle všeho postaráno. Kormidlo převezme syn Jiří, který jako malý potahoval po večerech knoflíky.
Stejně jako o jiných věcech mluví i o generačních střetech Věra Vávrová otevřeně. „Předávání firmy prožíváme neustále. Hodně lidí z rodinných firem pořád říká, jak je všechno ideální, ale není. Jasně, že se hádáme. Pořád,“ směje se.
Aby se ale spory zbytečně nevyhrotily, chodí se synem diskutovat do restaurace. „Když tam zvýšíme hlasy, lidi se začnou otáčet a my víme, že se musíme ztišit. Říkám, že se musíme mít rádi. Nesmíme zapomenout na to, že jsme rodina. Taky bych řekla, že je strašně důležitá komunikace. Pořád si povídáme. To v dnešní společnosti trochu postrádám. Lidé přestávají být lidmi,“ přemítá.
I přes předávání povinností ale zdaleka nekončí. Věra Vávrová si totiž dala nový cíl. Kvůli nedostatku lidí v oboru rozjíždí v domě, kde firma vznikla, učňovské centrum. Vznikne tam, až se výroba přesune do nových prostor, které podnik postaví ve Vimperku.
Kromě toho pracuje na tom, aby se do základních škol od šesté třídy dostalo šití. Jednání vede s krajem a podle svých slov je plán na dobré cestě. „Musíme to prosadit, nic jiného nezbývá,“ říká rázně Vávrová.
