Na svém horském kole najede ročně pět tisíc kilometrů. Několikrát za sezonu ho ale vymění za mnohem starší model. Pavel Kozák (71 let) z Písku je totiž dlouholetým členem a bývalým předsedou píseckého klubu velocipedistů, jehož tradice sahá až do roku 1887.
„Na myšlenku založit ve městě klub velocipedistů přišel Augustin Reiner, který se na kole kovové konstrukce zvaném kostitřas naučil jezdit jako jeden z prvních, a předseda bruslařského klubu Karel Ardelt,“ vypráví Pavel Kozák.
Na schůzi svolané 11. srpna 1887 do restaurace U Reinerů se sešlo 26 zájemců o vytvoření klubu. Za předsedu zvolili právě Augustina Reinera. Písecká organizace byla jedním z prvních cyklistických klubů u nás a stala se součástí České ústřední jednoty velocipedistů, která v Čechách existovala od roku 1883.
Pavel Kozák(71 let) Celý život s výjimkou studií na VŠE žije v Písku. Se svou manželkou Gabrielou je ženatý už 44 let. Má dva dospělé syny a čtyři vnoučata. Kromě klubu velocipedistů a jízdy na kole je jeho koníčkem sport, chalupaření, zahrádka a sbírání starých pohledů Písku. Účastní se i akce Veteránski na Šumavě, při které se lyžuje v dobovém oblečení. |
„Je zřejmé, že členy klubu se mohli stát mladí lidé jen z lépe situovaných rodin, protože zápisné činilo dva zlaté, měsíční příspěvky jeden zlatý a ani samo kolo nebylo nijak laciné,“ upozorňuje Kozák s tím, že z dobových záznamů vyplývá, že nejdříve měl klub k dispozici jen jedno kolo.
V roce 1896, kdy měl šestnáct činných členů, vlastnil tři kola vysoká a 15 soukromých. „Z toho byl jeden tricykl, šest kol vysokých a osm rowerů, to již byla kola dnešního tvaru s řetězovým převodem,“ podotýká.
Klub velocipedistů se pyšnil svým znakem a členové nezaháleli. Organizovali společné výlety do blízkého a vzdálenějšího okolí, cvičili na poli vedle domu Tonnerovského na Budějovickém předměstí a v zimě se přesouvali do sálu Na střelnici. První klubové závody se v Písku konaly v roce 1895.
Bohatou aktivitu dokazují stanovy klubu. „Mimo jiné v nich například stálo: Účelem klubu jest pěstování jízdy na velocipedech kaučukovými ráfy potažených. K dosažení toho pořádají se cvičení, výlety, zábavy, cesty a dostihy. Jízda na ulicích měst a předměstí není dovolena, namítá-li proti tomu policie nebo výbor,“ cituje Kozák.
Na kolo také členové nemohli nasednout v oblečení, ve kterém běžně chodili. I klubový oděv totiž měl jasně daná pravidla.
„Čepice s jedním stínítkem z látky tmavomodré. Kabát sako s límcem, u krku uzavřené, s jednou řadou knoflíků, dvě kapsy náprsní a dvě pod rukou. Kalhoty úzké šedé a knoflíčky u kolenou, tři kapsy a sice dvě postranní a jednu pro hodinky. Široký pas s monogramem K. V. P. Punčochy vlněné, barvy tmavomodré. Střevíce nízké šněrovací. Košile jägrovka s bílým kaučukovým límcem,“ vyjmenovává.
Že se klub velocipedistů měl čile k světu, dokazuje i zpráva o valné hromadě uveřejněná v časopise Cyklista z roku 1896, kde mimo jiné stojí, že v sezoně ujelo dvanáct členů celkem 11 258 kilometrů. Postupně ale začal zájem nadšenců opadat a i přes veškeré snahy se ještě před první světovou válkou v roce 1912 klub rozpadl.
Obnova skoro po sto letech
V roce 2007 se zrodila myšlenka na obnovení jeho činnosti, ke kterému přispěla část členů Písecké župy Josefa Šimona Alše-Lyžce, píseckého rodáka a průkopníka lyžování v českých zemích. Na jeho počest se koná pravidelně Veteránski na Šumavě, která má za sebou už třicetiletou historii.
„Jezdili jsme v zimě v dobovém oblečení na Šumavu lyžovat a alternativou na letní měsíce se časem stala kola. S jistou nostalgií k dobám již dávným jsme pak nesmělými kroky vyvolali iniciativu k obnově činnosti Klubu velocipedistů Písek,“ vzpomíná Kozák.
Uspořádali první vyjížďky a výlety a postupně se podařilo vytvořit okruh zájemců, který se přihlásil k obnovené činnosti. O čtyři roky později se Písečtí přihlásili k aktivitě Obnovené české ústřední jednoty velocipedistů, která si dává za úkol znovu obnovit činnost velocipedistických klubů.
V roce 2017 jí pak písecký klub předsedal. V té době sdružovala Obnovená Česká Ústřední Jednota Velocipedistů 11 klubů z celé republiky.
„Hlavním úkolem předsedajícího klubu je jakási koordinace činností a akcí jednotlivých členských klubů, ale i širší propagace této zábavy,“ podotýká Kozák.
Vyvrcholením předsednictví bylo uspořádání celostátního setkání klubů, které se konalo jako součást oslav 130. výročí založení klubu. Této akce se zúčastnilo 174 velocipedistů z téměř 40 míst z České republiky a Německa. Písecké velocipedisty mohou lidé vídat na různých kulturních akcích či oslavách v Jihočeském kraji a také v dalších koutech republiky.
Největší zájem mezi přihlížejícími při akcích vzbuzuje kolo, kterému velocipedisté přezdívají kostitřas.
„Dnes se používá především výraz ‚jezdí na vysokém‘ nebo ‚na velkém‘. Přední kolo, nad kterým se sedí, je velké, zadní pak mnohem menší. Cyklista se na něm musí naučit jezdit, je to zase něco úplně jiného než klasické kolo, na které jsme dnes zvyklí. Někdo si techniku dokáže osvojit velmi rychle. Já na něm ale neseděl nikdy, na to, abych upadl, mi stačí i moje vlastní,“ přiznává s úsměvem Kozák.
Uvítali by nové mladé členy
Nadšenci svá unikátní kola a velocipedistické doplňky shánějí na půdách a ve stodolách, v kovošrotech, na burzách, po příbuzných i přes inzeráty. Některé kousky vyžadují velkou renovaci, jindy stačí drobnější úpravy. A stejné je to i s dobovými kostýmy, v nichž se velocipedisté projíždějí.
„Dají se sehnat ve skříních u příbuzných, známých, v secondhandech. Dbáme na to, aby odpovídaly době, ze které je kolo. To je základ. Cena historického kola se přitom může v inzerátech vyšplhat i na několik desítek tisíc korun,“ říká Kozák.
I v současnosti má klub své stanovy, které ve velkém rozsahu vycházejí z původních z ustavující schůze Klubu velocipedistů Písek z roku 1887.
„Činnost, aktivita i zapojení zůstává i nadále neformální a bezprostřední. Jedinou snahou a účelem je užít si něco z dob, kdy jízda na kole byla něčím vzácným, neotřelým a povznášejícím,“ vysvětluje Pavel Kozák, který předsednictvo organizace před třemi lety předal Evě Zemanové.
Dnes má písecký klub kolem dvaceti členů. „Základna postupně stárne a nábor mladších kolegů není na potřebné úrovni. Bohužel covidová pandemie nás připravila o dva členy. Přesto se díváme do budoucna s optimismem a věříme, že se klub bude dál rozvíjet,“ doufá Pavel Kozák.