Moderní služebna pár metrů od vody, člun, neopreny, přilby a další pomůcky, které jim mohou jinde závidět. Vodní záchranná služba v Dolní Vltavici u Lipna vypadá, jako kdyby byla profesionální. Jenže na vše si musí peníze shánět sama. A když nezíská granty nebo lidé nepošlou dost dárcovských SMS, nemůže obnovovat techniku a rozšiřovat vybavení.
„Vodní služba je dobrovolná, ze státních prostředků nedostaneme vůbec nic. My jsme vlastně výjimka, protože se nám podařilo sehnat peníze i díky přeshraniční spolupráci z grantů. Podporuje nás kraj, ale to nestačí, proto musíme mít vedlejší činnost, jako jsou kurzy, teambuildingy a provozujeme i hospůdku, abychom něco vydělali a mohli to investovat třeba do našeho vybavení,“ popisuje šéf vodních záchranářů Milan Bukáček.
V sobotu 7. února přivítal u Lipna téměř dvě stovky lidí, kteří se zúčastnili nácviku záchrany za zamrzlé plochy.
Ve stovce dobrovolníků je 40 dětí
V týmu má Bukáček stovku dobrovolníků, z toho asi čtyřicet dětí. Zájem o tuto aktivitu je podle něj v posledních pěti letech stabilní. Jsou to lidé různých profesí od pekaře, přes hasiče až po vojáka.
„Ti všichni si platí i výcviky, kurzy a jsou ochotni riskovat svůj život pro jiné. Byli bychom rádi, kdyby byl zákon o vodní službě a byli bychom postaveni na stejnou úroveň jako horská záchranná služba. Byli by třeba tři profesionální záchranáři a systém dobrovolníků,“ dodává Bukáček.
Dobrovolníci si musí platit i výcvikové kurzy Vodní záchranná služba pod Českým červeným křížem funguje už od roku 1968. V celé republice má 1 227 členů. Svým zázemím a vybavením je lipenská základna výjimkou v zemi. Příčina? Peníze.
„Osm let chodím do parlamentu, osm let mě každý plácá po ramenou, jak skvěle fungujeme a jak si nás váží, ale výsledek je ten, že nedostaneme na činnost ani korunu. Situace je kritická, vybavení máme zastaralé, dobrovolníci si musí platit i výcvikové kurzy a to není zrovna levné. Stát štědře dotuje Horskou službu, kde je za rok zhruba deset mrtvých, a to, že je tu dvě stě až dvě stě padesát utonulých, nikdo neřeší,“ říká prezident vodních záchranářů David Smejkal.
Varuje, že jediný důsledek chybějících peněz bude utlumení činnosti. „To je víceméně jisté, situace je kritická, Lipno je opravdu výjimkou, kde se jim daří díky přeshraniční spolupráci,“ podotýká Smejkal. Jako příklad uvádí, že na některých nádržích mají záchranáři i pětadvacet let staré lodní motory, na které už není spolehnutí.
„Je ostudou státu, že nedokáže najít dvacet milionů korun. To je taková suma, která se z rozpočtu ztratí během našeho rozhovoru,“ kroutí hlavou Smejkal.
Další hrozbou pro dobrovolné záchranáře je i to, že zájem lidí může klesat právě proto, že je to finančně drahý koníček.
„Jedete na cvičení a vše si musíte platit, stejně tak kurzy. Člověk musí někde vydělat tolik, aby si mohl dovolit být dobrovolníkem a dělat něco pro jiné zdarma. Ale když mu nikdo nepomůže ani třeba s nákupem vybavení, je to pak těžké,“ komentuje jeden z dobrovolníků.
