Při povídání s Andy Rojasem (uprostřed) pomáhali s tlumočením Iva Kocourková a

Při povídání s Andy Rojasem (uprostřed) pomáhali s tlumočením Iva Kocourková a druhý trenér Stanislav Pochop. | foto: Slavomír Kubeš, MAFRA

Vánoce slaví jako ve Venezuele. Proto volejbalista shání banánový list

  • 2
Většina lidí nyní shání vánoční stromky a kapry, smečař českobudějovického Jihostroje Andy Agustin Rojas Guevara musí koupit banánový list pro tradiční vánoční jídlo hallacas.

To rozhodně nesmí v jeho rodné Venezuele na svátečním stole chybět. Přestože už druhou sezonu působí volejbalista na jihu Čech, s manželkou Giannou a synem Nicolasem oslaví Vánoce tradičně.

"Přiletí i manželčini rodiče a s těmi pak půjdeme do Masných krámů na vepřové koleno. Přiznám se, že to mi totiž z českého jídla chutná nejvíc," plánuje pětatřicetiletý volejbalista, který hraje profesionálně v Evropě už od roku 2001.

"Tenhle sport mě ale jako malého kluka vůbec nebavil, toužil jsem hrát baseball. Jenže jsem byl v partě dětí, které pořád pinkaly míč přes síť. Asi v deseti letech jsem volejbalu propadl a od té doby ho hraju a snažím se být stále lepší," vzpomíná na své začátky stále usměvavý muž.

Českobudějovický volejbalista Andy Rojas se podepisuje fanouškům.

"Je to krásná hra, které člověk nechce jen tak nechat. Spojuje v sobě techniku, inteligenci, sílu i koncentraci," vypočítává. S venezuelskou reprezentací získal na olympijských hrách v Pekingu v roce 2008 9. místo, několik sezon působil v mužstvu jako kapitán, vyhrál už se svými týmy řeckou ligu i Řecký, Španělský a Ukrajinský pohár.

Loni s budějovickým Jihostrojem sice získali titul mistrů republiky, ale vítězství v Českém poháru jim uniklo.

"Doufám, že letos se nám to povede. Je tady skvělá parta a hrajeme i Ligu mistrů, což je zase výborná zkušenost. I proto, když jsme s mým manažerem rozhodovali, kterou nabídku pro své působení vezmu, padla volba na Budějovice. Těší mě, že letos nám publikum také víc fandí. Jen je škoda, že když jezdíme na zápasy po republice, nechodí tolik lidí," konstatuje volejbalista, který je v jihočeském týmu smečařem a na dresu nosí číslo 1.

V češtině se nejdříve naučil říkat "ty vole"

Se smíchem dodává, že už zvládl volejbalovou terminologii i pokyny trenéra v češtině. Se spoluhráči se domlouvá anglicky, s těmi, kteří hráli v italské lize, zase italsky.

"S druhým trenérem Standou Pochopem, který působil dlouho ve Španělsku, ale taky můžeme mluvit mým rodným jazykem, což je fajn. Je ale pravda, že nejrychleji jsem se v češtině naučil říkat ty vole, protože to jsem v kabině i na tréninku slyšel mezi spoluhráči nejčastěji," připomíná 197 centimetrů vysoký hráč, který se z pověrčivosti v den zápasu neholí a zásadně si nejprve obouvá pravou botu a chránič.

Přiznává, že nejvíc času pochopitelně tráví volejbalem, přesto každou volnou minutu věnuje rodině, se kterou bydlí v panelovém domě na českobudějovickém sídlišti Šumava.

"Manželka už tady má ale spoustu známých, dokonce mnohem víc než já. Překvapilo mě, kolik lidí tu mluví španělsky. Je tady taky dost velká komunita Jihoameričanů, se kterými se občas potkáme. Trochu se nám stýská po víkendech na pláži, v Caracasu máme dům a velkou rodinu, ale tady oceňuji bezpečnost. U nás je opravdu velká kriminalita. S naším dvouletým Nicolasem můžeme bez obav chodit na procházky. Už loni tady poprvé poznal sníh, u nás v zimě jen prší," říká.

Řeč pochopitelně stočíme i na blížící se Vánoce, které budou v jejich českém bytě podobné jako ve venezuelském.

"Na stole bude tradiční jídlo hallacas, což je taková směs z vepřového, hovězího a drůbežího masa s rozinkami, kapary, olivami a kořením. To se zabalí do placky z kukuřičného těsta, pak zatočí do banánového listu a nakonec uvaří. U nás se ale nadělují dárky až 25. prosince ráno. Malý dostane zase spoustu hraček, ale nejradši si hrajeme spolu s míčem," poznamenává s tím, že by chtěl, aby syn jednou hrál tenis.

"To je taky skvělý sport. Mně se líbí všechny sporty, které jsou rychlé. Zkoušel jsem i sjezdové lyžování, ale začal jsem s tím asi moc pozdě a moc mi to nešlo. Kvůli obavám ze zranění jsem proto další pokusy vzdal," směje se muž, který chce hrát profesionálně volejbal co nejdéle. Pak plánuje návrat do Venezuely, kde má s otcem stavební firmu.

"Možná při tom budu trénovat malé děti. Volejbal mě provází skoro celý život, nemůžu to přece najednou zabalit," dodává.