Předtím, než začala pracovat v hospici, byla Eva Ludačková zdravotní sestrou v prachatické nemocnici. | foto: Radek Štěpánek, 5plus2.cz

V hospici si rychle změníte žebříček hodnot, říká vrchní sestra

  • 0
Když poprvé slyšela o možnosti práce v hospici, příliš si ji představit nedokázala. Po několika návštěvách v podobných zařízeních se pro ni rozhodla. To bylo v roce 2005 a Eva Ludačková, dnes vrchní sestra prachatického Hospice sv. Jana N. Neumanna, se stala součástí týmu, který byl u zrodu hospice.

„Motivovalo mě i to, že když jsem byla malá, můj tatínek zemřel na onkologické onemocnění,“ vzpomíná čtyřicetiletá vrchní sestra. A jako další důvod uvádí nadšení prachatického lékaře Petra Koptíka, který ji s myšlenkou hospice seznámil a dal dohromady lidi, kteří se snažili o jeho otevření.

To se po dlouhých útrapách a přestavbě původní budovy domova pro seniory podařilo na konci října a od prvního listopadu 2005 zahájil hospic ostrý provoz. Za pár dní si tak připomene 10 let od otevření.

„Dodnes si vzpomínám na to, s jakým nadšením jsme tady vítali prvního pacienta. A myslím si, že nám vydrželo, a můžeme tak předávat dál hodnoty, o které se myšlenka hospice opírá,“ říká Ludačková.

Když člověk dnes do areálu vstoupí, často ho vítá hudba nebo smích dětí. Středem areálu vede jedna z nejfrekventovanějších cest na Velké náměstí a nikoho už nenapadne dívat se skrz prsty na pacienty, kteří si na lavičce před domem vychutnávají kávu.

První roky ale nebyly pro hospic tak růžové, jak by se nyní mohlo zdát. „V prvních letech jsme měli problémy i s naplněním kapacit. Lidé nejsou zvyklí hned začít důvěřovat něčemu novému. To se ale změnilo. Zkušenosti s hospicem si mezi sebou lidé za pár let rozšířili, přicházejí k nám lidé z celého kraje i mimo něj. Myslím, že prvotní nedůvěru vystřídala velká důvěra, které si moc ceníme,“ líčí Ludačková.

„Pacienti nám říkají, že se cítí v bezpečí a jako doma“

Nezůstalo jen u hospice. Jeho okolí zvelebil rozlehlý park s jezírkem a altánkem. Vzniklo vzdělávací centrum, byl otevřen Domov Matky Vojtěchy pro lidi s Alzheimerovou demencí. Hospic pořádá každoročně konferenci, ples, běžecký závod i benefiční představení a mnoho dalších kulturních akcí v parku.

„Jsme rádi, že v hospici bývá tak živo a našim pacientům můžeme nabídnout pěkné zážitky, jako je třeba divadelní pohádka či baletní vystoupení. Bývají z toho až dojatí. Hospic má být především o životě, i když už ho zbývá jen krátký úsek,“ dodává.

Hospic podle ní není jen budova, ale především lidé, kteří v něm pracují. „Velice si vážím všech našich sester a ošetřovatelek, protože svou službu odvádějí skvěle. Máme mezi sebou hezké vztahy, vzájemně si vycházíme vstříc a naši pacienti tu pěknou pracovní atmosféru, pokoj a klid vnímají a říkají nám, že se díky ní u nás cítí v bezpečí a jako doma. To nás nesmírně těší a je to naše pravé bohatství,“ myslí si vrchní sestra.

Filozofie hospice se podle ní opírá o tři základní pilíře. Každý se snaží, aby pacientům zachoval lidskou důstojnost, snaží se snímat z nich bolest a nenechávat je o samotě ani v posledních chvílích jejich života.

To vyžaduje i velkou odhodlanost i podporu. „Samozřejmě se člověk někde musí dobít. A pro mě, stejně jako pro ostatní sestry, je tím zázemí rodina. Velkou oporou je mi manžel a velkým zdrojem radosti děti,“ vysvětluje Eva Ludačková. A chuť do práce jí i sestrám přinášejí i děkovné dopisy od pozůstalých, kterým hospic pravidelně pořádá i vzpomínková setkání.

Kontakt s nemocnými navíc mění i pohled zdravotních sester a ošetřovatelek na svět. „Člověk si tady velmi rychle změní svůj žebříček hodnot. Když vidíme kolem sebe nemoci, starosti, tak i my samy se potom na vlastní život díváme trošku jinak, než když jsme tady začínaly. Přináší to velké obohacení a zmoudření,“ uvědomuje si Ludačková.