Představte si, že máte dvě malé děti a manžel vám oznámí, že jede na tři roky jako veterinární lékař pracovně do Somálska a vy že pojedete s ním. Navíc se píše rok 1977.
Kdyby Ludmilu Vítovcovou nevychovala tchýně k tomu, že žena je povinna následovat svého muže, asi by si poklepala na čelo a zůstala s dcerami pěkně v zázemí panelového 2+1 na budějovickém sídlišti.
Takhle nabalila zavazadla, v nichž nechyběl ani dětský nočník, a nasedla se svým Jiřím do letadla, jehož cílem bylo hlavní město Somálska Mogadišu. I díky tomu, co prožila, mohla o pár let později napsat knihu Já a tropy. Okamžitě zmizela z knižních pultů, takže když zaklepala v roce 2009 na dveře nakladatelství JOTA, sáhli po ní jako po české Betty McDonaldové.
Příběh odvážné ženy, která rovnýma nohama spadne do doby téměř středověké a musí se poprat s hady, šváby, vedrem, opicemi, pečením chleba, nošením vody i tím, že jako osoba ženského rodu neznamená nic, si vzápětí našel řadu nadšených čtenářek. Stejně jako její další kniha Já a safari.
"Nebyla jsem odvážná, na rovinu říkám, že jsem byla hloupá a netušila, do čeho jdeme. Například nám tady vůbec nikdo neřekl, že Somálsko je oblastí výskytu malárie, takže hned za první manželovy vydělané peníze jsme pádili koupit drahá antimalarika. Navíc to byla i poslední země na světě s výskytem pravých neštovic, takže holky musely zvládnout i tohle očkování," vzpomíná už s úsměvem Vítovcová.
Vzápětí ale potvrzuje, že tenkrát jí bylo spíš do pláče. Manžel vyjížděl do terénu a ona zůstávala sama doma s dcerami, kterým v té době byly dva a čtyři roky.
Říkali mému muži, ať mě vymění
Její knihy ale rozhodně nejsou výpovědí zoufalé ženy, která jen pláče a nadává. Právě proto, že píše s nadhledem a dokáže si dělat legraci z věcí, které rozhodně k smíchu příliš nejsou, věříte jí každičké slovo a máte pro ni pochopení.
"Tenkrát jsem byla 52kilová třicátnice a podle dvoumetrových Somálců 158 centimetrů vysoké nedochůdče, které dalo manželovi jen dvě dcery. Často mému Jiřímu, štíhlému urostlému blonďákovi, navrhovali, aby mě vyměnil za nějakou lepší ženu s madly lásky, tedy pořádnými boky, a zplodil s ní syny. Ptali se, jestli nejsem náhodou nemocná. Oni mají jako muslimové až čtyři ženy. Tam je to prostě svět mužů, kde je na prvním místě chlap, pak velbloud, deset kopek hnoje a teprve pak žena. A při rozchodu děti zůstávají manželovi. Přitom Somálky jsou nádherné ženské, připadaly mi jako tmavé Švédky. Bohužel, v africkém světě mají vyhrazené své místo," konstatuje spisovatelka.
Sama si myslí, že tento pobyt jejich manželství posílil. Na svém muži oceňovala rozhodnost, ale i rozvahu, s jakou se dokázal postavit nebezpečí ve chvíli, kdy v Mogadišu vypukl státní převrat a v noci jim do domu za zvuků střelby z ulic vtrhli čtyři ozbrojenci a hledali nějakého rebela.
Ludmila VítovcováAutorka celkem tří autobiografických knih Já a tropy, Já a tropy Další důkaz o nezničitelnosti ženy a Já a safari aneb Ženu ani slonem neutaháš, v nichž popisuje tříletý pobyt v Somálsku se dvěma malými dcerami Ludmilou a Janou. Její muž Jiří tam totiž jako veterinární lékař působil v týmu FAO. Díky tomu, že se musela jako holka z města poprat s tamější tvrdou realitou, je označována za českou Betty McDonaldovou (Vejce a já). První knihu vydala v Jihočeském nakladatelství s ilustracemi Jaroslava Kerlese už v roce 1986, další dvě pak v nakladatelství JOTA v letech 2010 a 2012 |
Pochopila, že musí vytvářet zázemí celé rodině, vařit prakticky z ničeho, ale hlavně střežit bezpečnost a zdraví dětí. "Banány nám nahrazovaly brambory a já je dělala pečené, vařené a smažené. Na Vánoce se nám podařilo draho koupit opravdové brambory, děti je ale odmítly s tím, že tak strašné banány ještě nejedly. Knedlíky jsem dělala z hladké mouky, kterou jsem předtím prosévala silonovou punčochou, abych zachytila červy. Chleba jsem pekla doma a kvásek z českých kvasnic uchovávala v ledničce," zasvěcuje mě do tajů své tamější kuchyně.
V knížce takových příhod najdete mnoho, z žádné z nich se ale autorka nezhroutila. Vzbouřila se jen jedinkrát, to když navštívila somálského gynekologa, který vystudoval v Brně a k její prohlídce si přizval široké mužské kolegium. "Nejprve se mnou spadl vyšetřovací stůl, pak jsem vzala nohy na ramena a utekla. Muž to pochopil a potřebné léky jsme nakonec sehnali v lékárně," přiznává.
Vážné zážitky, podané ovšem s humorem, najdete i v knize Já a safari, kde líčí, jak ji manžel vzal ke konci pobytu na safari do Keni.
"Dovedete si představit, že po návratu do stanu jsem třeba zjistila, že na polštář domorodec složil moje vyprané krajkové kalhotky s obrázkem zajíčka? Měla jsem obavy, že z toho ten mládenec bude mít skvrny na duši, ale Jiří mě chlácholil s tím, že mé prádlo považoval zřejmě za podivnou děrovanou čelenku," říká Ludmila Vítovcová.
Tvrdí, že její zážitky jsou tak živé, že stačí, aby zavřela oči, a znovu cítí i slyší Afriku. I proto se loni s manželem na safari do Keni opět vrátila, když Somálsko je pro turisty tabu.
"Nejsem žádná Bílá Masajka, prostě jen normální česká manželka, která neváhá následovat muže třeba i do pekla," dodává se smíchem.
