Pan Stanislav navštívil a ochutnal pivo také ve volarském minipivovaru Gabretus.

Pan Stanislav navštívil a ochutnal pivo také ve volarském minipivovaru Gabretus. | foto: Marek Podhora

Za pivními speciály jezdí po celé Evropě. Pivo vaří i v paneláku

  • 9
Až do svých dvaceti let dával pan Stanislav před pivem přednost vínu. Pivo začal pít až kvůli kamarádům z fotbalu. Teď za milovaným nápojem jezdí po celé republice i za hranice a navštívil už desítky minipivovarů. Jen v České republice už jich viděl přes šedesát.

Před několika lety se v práci seznámil s člověkem, který navštěvoval minipivovary a vzal ho do pivního baru. Od té doby si začal o pivu číst, porovnával jeho chutě, a když coby zanícený fotbalový fanoušek Slavie vyjížděl s týmem, začal se poohlížet, zda fotbal není možné spojit s návštěvou minipivovaru.

Po šesti letech už navštívil více než 60 takových míst v Česku a další v zahraničí. Jak ale sám říká, minipivovarů přibývá takovým tempem, že asi bude nemožné, aby někdy zvládl navštívit všechny.

Jihočeské minipivovary

Českobudějovicko

Beeranek, ČB
Krajinská 27, ČB
Žumberk
Lipan Dražíč
Kněžínek, Nové Dvory

Českokrumlovsko

Glokner, Mirkovice
Jakub, Vyšší Brod

Prachaticko

Městský pivovar Gabretus, Volary
Minipivovar Kvilda
Šumavský pivovar Vimperk

Jindřichohradecko

Černý orel, Jindřichův Hradec
Pivovárek pánů z Růže, Jindřichův Hradec
Popelín

Táborsko

Chotoviny

Písecko

Pivovarský dvůr Zvíkov

„Když jsem poprvé navštívil v Praze bar Zlý časy, tak tam bylo šestnáct nebo osmnáct rotujících píp a tam jsem zjistil, že jsou i lepší piva než moje do té doby oblíbená plzeň. V tu dobu teprve boom minipivovarů začínal. Teď rostou jako houby po dešti a já si z nich udělal svého koníčka,“ vzpomíná třicetiletý realitní makléř, který pochází z Prachatic.

Pivo vaří v panelovém domě

Nejprve obešel všechny v Praze, kde v současné době žije. „Začal jsem od centra, dnes už se ale nové otevírají i v okrajových částech, nedávno jsem byl třeba v pivovaru v Bohnicích, který je v přízemí panelového domu,“ vyjmenovává.

Když pak vyrážel někam na výlet, zjišťoval na internetu informace o pivovarech v okolí. Jak totiž sám říká, lidí, kteří si z návštěv minipivovarů udělali svůj životní styl, je už tolik, že vytvořili vlastní komunitu. Na internetových stránkách hodnotí nová piva, píší na ně recenze, zaznamenávají své postřehy přímo z míst. A neváhají se o své zkušenosti podělit.

Podle vlastních slov už stihl navštívit všechny minipivovary, které vidět chtěl, a může porovnávat. Zjistil například, že mezi pivovary u nás a v zahraničí není zas až takový rozdíl - i v cizině jsou různě velké, od míst, kde si lidé vaří pivo doma třeba v garáži, až po pivovary v historických budovách a s dlouhou tradicí a velkými restauracemi a také velkou propagací.

Jediný výrazný rozdíl prý je mezi druhy piv, která se u nás a v zahraničí vaří. „Jsou pivovary, u kterých člověk pozná hned, že mají něco specifického a chuť jejich piva si člověk zapamatuje. Bohužel, také bývá velký rozdíl v kvalitě každé várky, výkyvy mohou být i velmi výrazné,“ konstatuje.

Nabídka piv u nás je podle něj už tak široká, že si vybrat může každý. Od klasických spodně kvašených ležáků plzeňského typu, které jsou u nás tradičně nejoblíbenější, až po piva oblíbenější v zahraničí, například svrchně kvašená piva typu ale nebo stout. Právě těm dnes dává pan Stanislav přednost. Nejlépe si na nich pochutná v zahraničí.

I turistiku tak poslední dobou spojuje s návštěvami pivovarů. „Stouty se vaří různě po světě, v USA, Kanadě i Rusku, ale lépe než kdokoli jiný je vaří Irové. V Čechách se mi nepodařilo bohužel ochutnat ani jeden stout, který by se těm irským rovnal, i když se tomu občas někdo přiblíží. Je třeba ale říci, že z dvou stovek malých pivovarů takové pivo vaří jen několik z nich,“ upozornil.

Cestuje po fotbalových stadionech

Kromě objíždějí minipivovarů se začal věnovat ještě jednomu koníčku - groundhoppingu. Ten spočívá v návštěvách různých fotbalových hřišť - od těch, kde se hrají nejnižší soutěže, až po nejvyšší ligy v Evropě i ve světě.

„Lidé, kteří se tomuhle věnují, chodí třeba na zápasy, ve kterých nikomu nefandí. Podstatou je si hřiště prohlédnout a nafotit. Od míst, kde nejsou třeba ani kabiny nebo záchody, až po ty největší stadiony pro desítky tisíc lidí. A právě na některá taková místa, především v nižších soutěžích, dodávají svá piva minipivovary, které mám rád. Ochutnávám tam také klobásy a podobně,“ vysvětluje Stanislav.

Podotýká, že nejvíc si pochutná na Viktorii Žižkov. „Žižkovské klobásy jsou pověstné, dělají tam asi čtyři druhy, k tomu točí pivo z kácovského pivovaru, tam za občerstvení dostávají ode mě jedničku,“ směje se.

Tu nejbizarnější zkušenost zažil v bosenském Sarajevu. „Těšil jsem se na to, jaké pivo a klobásy tam budou mít. Na celém stadionu ale prodávají jen oříšky a pomerančové džusíky. To mi přišlo velmi zvláštní. V chorvatském Splitu ale neprodávali ani to, tam na celém stadionu není žádné občerstvení. Takže bychom měli být rádi za to, co máme tady u nás,“ vzpomíná.