Je jedním z nejzkušenějších vojenských zdravotnických záchranářů v české armádě. Sedmatřicetiletý Jaroslav Duchoň slouží ve 25. protiletadlové raketové brigádě ve Strakonicích.
Prošel několika misemi, školí combat-lifesavery, bojovníky, kteří v boji poskytují základní pomoc. Pořádá také kurzy taktické medicíny pro veřejnost. Ty jsou pro případy havárií, požárů a situací, kdy není okamžitě dostupná profesionální péče a kde hrozí bezprostřední ohrožení života.
Aktuálně se zabývá zatím málo rozšířeným sportem CrossFit. Ten posiluje kompletně celé tělo a spojuje gymnastiku, rychlost a silový trénink. Ve své tělocvičně ve Lhenicích dal dohromady skupinku lidí, na kterých bude armáda dlouhodobě sledovat pozitivní účinky cvičení na lidské tělo. Pokud experiment uspěje, mohl by se CrossFit stát tréninkovým vzorem v armádě.
Proč by měla armáda mít zájem o CrossFit?
Vojáci se udržují ve fyzické kondici, avšak dosud neexistuje oficiální metodika, která by říkala: Dnes se budou dělat takové a takové sestavy, budete dělat to a to. Každý se rozvíjí individuálně, má hodinu na cvičení a dělá to, co uzná za vhodné. CrossFit je metoda ze Spojených států, ve které jsou vytrvalostní, gymnastické i silové techniky. Kombinují se podle určitého vzorce, aby člověk mohl rozvinout své fyzično na co nejvyšší úroveň. Proti ostatním sportům to má mnohem lepší výsledky.
Jaroslav Duchoň (37 let)Vystudoval obor zdravotnický záchranář a pak ochranu obyvatelstva se zaměřením na chemické, biologické a radiační nebezpečí a výbušniny na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Po škole začal působit jako vojenský zdravotnický záchranář, slouží ve 25. protiletadlové raketové brigádě ve Strakonicích. Je ženatý, má čtyři děti. |
Jak chcete ale tuto metodu „protlačit“ oficiálně do armády?
Je to složitý proces. Před měsícem jsem nakontaktoval vědecké a servisní pracoviště CASRI, které se zabývá tělovýchovou a sportem. Tam vznikla myšlenka, že bychom mohli zkusit aplikovat CrossFit na vojáky v rámci fyzické přípravy. Abychom to měli podložené, musíme mít nějakou studii. Proto jsem se nabídl, že vytvořím dobrovolnickou skupinu z lidí, kteří ke mně chodí cvičit. Na nich by se to testovalo a výsledky by se aplikovaly v armádě, konkrétně zatím na piloty.
Testy spočívají v čem?
Měří se všechno možné, včetně stability a koordinace. Studie bude trvat šest měsíců. Během toho období jsou dobrovolníci čtyřikrát měřeni - na začátku, dvakrát uprostřed a na konci. Nám jde o to, abychom ukázali, že CrossFit je schopen u lidí zlepšit mobilitu v kloubech, posturální svalstvo, zvýšit objem svalů, zlepšit dechovou frekvenci během zátěže i po ní. Na základě výsledků, a já jsem stoprocentně přesvědčen, že pozitivních, budeme mít argument, proč tento sport do armády oficiálně začlenit.
Projeví se zlepšení na lidech, kteří cvičí dlouhodobě?
Já jsem přesvědčen že ano. Jedním z „pokusných králíků“ budu i já sám. Cvičím už řadu let a myslím, že se ukáže, že i po takové době se člověk může stále posouvat. Desítka lidí, která tvoří testovací skupinu a chodí cvičit třikrát týdně, v našem klubu je v průměru půl roku. Taková studie v Česku nemá obdobu. A myslím, že ani ve světě.
Vy sám jste vojenský zdravotník. Na co potřebujete být v takové kondici?
Mou starostí je zdravotnické zabezpečení našich jednotek. Na misích chodíme i na patroly. To znamená, že naším úkolem je poskytovat ošetření i pod palbou. Takže kromě vybavení kombatanta máme také zdravotnický materiál navíc. A to není žádná legrace. Bez pořádné fyzičky by to člověk nezvládl.
Na kolika misích jste byl?
Byl jsem dvakrát v Afghánistánu a naposledy v africkém Mali. Odtamtud jsem se vrátil na podzim.
Jaká situace v Mali je? Zatímco Afghánistán si ze zpravodajství umí laik představit, o Mali toho asi moc neví.
Mali je stejně jako Afghánistán islámská země, ale islamismus tam není tak radikální. Byť na severu určité skupiny radikálů operují a postupně se stahují i na jih. My jsme tam byli v období ještě relativního klidu a operovali jsme na jihu. Mým úkolem bylo zajišťovat zdraví naší jednotky, což bylo asi 40 lidí. Bylo to tam trochu složitější kvůli prostředí - průjmová onemocnění, dehydratace, zvracení. To bylo na denním pořádku. Já ale nejsem člověk, který by jel na misi a v momentě, kdy neměl co dělat, bych si lehnul a spal. Musím pořád něco dělat.
Takže jste hledal další činnosti?
Ano, byla tam spousta personálu, který měl zájem se vzdělávat, tak jsem nabídl, že se toho ujmu. Školil jsem bulharské lékaře a zdravotní sestry, kteří tam byli na misi. Neměli žádnou zkušenost s poskytováním traumapéče v přednemocničním prostředí. Pak se to rozkřiklo a následně jsem školil i ochranku španělského generála a pak i německého. A aby toho nebylo málo, fungovali tam jihoafričtí lékaři, pro které jsem dělal také školení. Ti byli hodně zkušení, takže to byla taková vzájemná výměna poznatků. Je to zajímavá země, při patrolách jsme se dostali do míst nepolíbených civilizací, která čekají na turisty.
Do Mali asi běžný turista nezavítá, ne? Spíš tam vyrazí dobrodruzi.
Já si to úplně nemyslím. Do Mali létá hodně turistů z Česka. Jsou tam krásné národní parky. Hlavně v období dešťů. V období jejich léta, tedy od září do května, je to vyprahlá, horká země. Teploty se tam pohybují okolo 55 stupňů. Naopak zima je extrémně vlhká a deštivá. Ale stále teplá - 35 až 40 stupňů. Pro organizmus je to velká zátěž.
Zvažoval jste někdy, že byste na misi nejel?
Ne, z mého pohledu by to nebylo fér vůči armádě a vůči vlasti. Jsem voják, mám nějakou povinnost. Slibem jsem se zavázal, že budu chránit vlast i za cenu, že bych přišel o život. A já to beru opravdu vážně. Když mě oslovili, nikdy jsem neváhal. Je to možná sobecké vůči rodině, ale nedokážu to jinak. Navíc vám mise otevřou oči a vidíte i horší stranu mince tohoto světa. V pokoře se pak vracíte domů s úctou a vděčností k tomu, kde jste vyrůstal, kde žijete. Jsme malý kousek planety, který se má dobře. Přesto si toho mnozí neváží. Říkám, že by se tam člověk měl vždycky po čtyřech pěti letech vrátit, aby se utvrdil v tom, že tady je to zlaté.
