Známo budiž všechněm věřícím, že já Hirczo, rytíř krále českého, purkrabí na Zvíkově, na místě a jménem pána svého, krále českého, pozemek jsem dal bratřím řádu kazatelského, příhodný ku zbudování kláštera a jeho dílen na místě, kde nové město vystavěno býti má u Budivojovic...
Těmito větami začíná nejdůležitější dokument v dějinách Českých Budějovic. Lokátor Hirzo v něm předává dominikánům parcelu pro stavbu nového kláštera na jihu Čech. Jeho jméno je v listině polatinštěno. Desátý březen roku 1265 za vlády Přemysla Otakara II. dnes všichni vnímají jako založení královského města, které převzalo po starší osadě jméno Budějovice.
V okolí soutoku Vltavy a Malše se podle archeologických objevů pohybovali první lidé už před více než deseti tisíci lety před naším letopočtem. Na území dnešního centra dokládají nálezy nejstarší lidskou přítomnost v období 1 800 až 1 500 před Kristem. V raném středověku bylo na dnešním Piaristickém náměstí už sídliště nebo pohřebiště.
Kilometr severně od soutoku řek vznikla na pravém břehu Vltavy počátkem 13. století důležitá osada. Název Budivojovice dostala podle svého zakladatele.
„Tím byl Budivoj ze Železnice, dvořan českého krále Přemysla Otakara I., připomínaný písemnými prameny v letech 1205 až 1216 jako nejvyšší dvorský sudí. Území v srdci tehdy ještě poměrně řídce osídlených jižních Čech získal pravděpodobně jako odměnu za své věrné služby panovníkovi,“ líčí historik Daniel Kovář v edici Zmizelé Čechy - České Budějovice.
Zakladatelův syn Čéč už potom užíval šlechtického přídomku „z Budivojovic“.
V nové vsi vyrostlo podél cesty několik dřevěných hospodářských usedlostí. Centrem byl kostel zasvěcený svatému Prokopu a svatému Janu Křtitelovi obklopený hřbitovem. Gotická památka za dnešním obchodním domem Družba je posledním svědkem dávné osady.
Omezení rozpínavých Vítkovců
Ještě živější osídlení vznikalo zřejmě už ve druhé čtvrtině 13. století na místě dnešního Rožnova. Ves nazývaná Stradonice se rozvíjela na staré cestě z Lince do Čech.
„Velmi podstatné však bylo, že tato tržní osada patřila Vítkovcům, kteří pronikli i do Budějovické kotliny a ohrožovali i Čéčovy Budivojovice. Zdá se, že se Stradonicemi měli Vítkovci větší záměry; alespoň jejich rozšiřování v roce 1261 by nasvědčovalo pokusu o založení města,“ popisuje Jiří Chvojka v knize Město pod Černou věží.
Mocný rod Vítkovců měl rozsáhlé državy v jižních Čechách i Podunají a byl hrozbou královské moci. Toto nebezpečí si uvědomil Přemysl Otakar II., který se zatím mohl opírat jen o hrad Zvíkov a nedávno založené město Písek. Potřeboval však proniknout jižněji a narušit panství Vítkovců. Proto v roce 1263 založil klášter ve Zlaté Koruně, kam povolal mnichy cisterciáky.
Ve stejném roce už učinil první konkrétní kroky k budování královského města, které by bylo centrem panovnické moci na jihu Čech. Mezníkem je pak právě listina z 10. března 1265, kdy dominikáni tuto plochu převzali. Je jediným písemným pramenem, který informuje o vzniku nového města.
„Zakládací listina Budějovic neexistuje a pravděpodobně nikdy neexistovala. Jediné, co nám vypovídá o založení města v roce 1265, je toto potvrzení o předání stavební parcely dominikánům. Dodnes se dochoval jen mladší opis této listiny z poloviny 16. století. Do své pamětní knihy si ho tehdy zanesl městský písař Jan Petřík,“ říká Kovář.
Hirzo, „developer“ a klíčový muž číslo jedna
Klíčovou osobou, která řídila všechny zakládací práce, byl Hirzo, rytíř a purkrabí královského hradu Zvíkov. Tehdejším termínem zvaný lokátor, dnes bychom ho mohli označit „developerem“.
Vybudování města v bažinatém terénu bylo technicky i finančně náročné a Hirzo musel mít k ruce spoustu pracovníků. Práce začaly odvodněním terénu.
Založení města „na zeleném drnu“ podle přesného plánu vycházelo z ideální polohy u soutoku Vltavy s Malší. Řeky tvořily ochranu města na jižní a západní straně. Podél zbývajícího obvodu nechal Hirzo vybudovat menší tok, Mlýnskou stoku.
Následovala výstavba velkého čtvercového náměstí, přilehlých ulic, dominikánského kláštera a jeho přilehlého kostela, farního chrámu svatého Mikuláše a dalších nezbytných staveb.
Přemysl Otakar II. přikládal novému městu zásadní význam a důsledně o něj pečoval. Už 11. června staveniště osobně navštívil. „Právě toho dne zde napsal a pečetil listinu pro klášter v rakouském Melku. V latinské listině je výslovně uvedeno ‚apud Budebins‘,“ uvádí spisovatel a historik Jan Bauer.
Od Čéče získal panovník také Budivojovice, které se šlechticem vyměnil spolu s Hlubokou za panství a hrad Velešín.
Město vyplenil i Záviš z Falkenštejna
Práce dominikánů také pokračovaly rychle. Nejprve zřídili prozatímní obytnou budovu a položili základy kamenného kostela Obětování Panny Marie v gotickém slohu. Slavnostní svěcení presbytáře bylo už roku 1274.
Brzy po založení města začala také výstavba farního kostela svatého Mikuláše, který se v roce 1785 stal katedrálou.
Přemyslovské aktivity na jihu Čech však stále více dráždily odbojné Vítkovce. Ti krátce před smrtí českého krále na Moravském poli v roce 1278 zpustošili zlatokorunský klášter. Vtrhli i do Budějovic, vypálili Staré město, vyplenili okolí a ukradli hlubocký poklad.
Roku 1279 dobyl královské město se svými zbrojnoši Záviš z Falkenštejna. „Usnadnila mu to i skutečnost, že ještě nebylo dokončeno opevnění,“ dodává Chvojka.
Poměry urovnal teprve Přemyslův syn, mladý král Václav II. V roce 1296 ustanovil mincmistra Klarice zdejším dědičným rychtářem. To byl ve městě muž číslo jedna. Byl královým zástupcem a vykonavatelem výkonné i soudní moci.
Jádro pojalo až čtyři tisíce obyvatel
Zpočátku žilo v Budějovicích několik set českých a německých obyvatel. Středověké město se 400 domy jich postupně pojalo až čtyři tisíce. Velká část se navzájem znala. Kvůli snazší orientaci jim posloužily názvy ulic - například Rožnovská (dnešní Dr. Stejskala), Krajinská, Svinská (Plachého) nebo Biřická (Panská).
„Z praktických důvodů se město dělilo na čtyři části, podle nichž byly vybírány daně, svolávána vojenská hotovost, organizována pomoc při živelních pohromách a podobně. Takové dělení nacházíme i v dalších větších městech, a protože části bývaly obvykle čtyři, říkalo se jim čtvrť,“ líčí Kovář.
Měšťanům postupně rostlo sebevědomí, až začali správu přebírat do svých rukou a omezovat rychtářovu moc. Svému králi však byly Budějovice stále věrné. I díky tomu bývaly místem důležitých diplomatických schůzek evropských panovníků. Přídomek České dostaly až za husitských válek. Ale to už je jiná kapitola.
