Pod hladinou se ocitla celá Dolní Vltavice, část městečka Frymburk, dvanáct vesnic a mnohem více samot či osad. Kromě nich i silnice, pole, hřbitovy a kostel, nádraží, koleje či mlýny. Voda skryla také romantická zákoutí z pohlednic, místa s průmyslovou výrobou i cenné přírodní ekosystémy.
Přesto na mnoha místech hladina Lipna vypadá, jako by do pošumavské krajiny odnepaměti patřila. Na některých místech dokonce může svádět k domnění, že jihočeské moře, jak se Lipnu říká, tady bylo mnohem dřív, než kolem něj začali lidé stavět své domy.
Nic ale není vzdálenější pravdě. Když se před 60 lety Lipno napouštělo, zakrývalo především stopy po staletích těžké práce lidí, kteří svůj kraj milovali a byli z něj navždycky vyhnáni.
Řeku nezkrotil ani stavitel Schwarzenberského kanálu
První plány na vybudování přehrady v horní části Vltavy vznikly už na konci 19. století. Řeka byla velkým problémem pro hospodářské využití celé oblasti. Poměrně blízko svého pramene vypadala jako jiné řeky na svém dolním toku.
Její voda tekla líně, meandrovala krajinou. Až k místu, kterému se říká Lipenský zdvih, kde náhle prudce zrychlovala a klesala v peřejích k Vyššímu Brodu.
Právě na tomto místě bylo kdysi nutné zastavit vory sestavené z pokácených šumavských velikánů, vytáhnout je z vody a klády přepravovat jinak než po vodě. Lipenský zdvih byl místem, kde si „vylámal zuby“ i inženýr Josef Rosenauer, stavitel slavného Schwarzenberského kanálu. Ani on nedokázal najít způsob, jak řeku zkrotit.
Proti plánům se zvedal odpor
Až v roce 1892 přišel inženýr Wenzel Daniel s myšlenkou výstavby nádrží u Želnavy, nad Frymburkem a zvětšení rybníka Olšina. Představoval si přitom, že v pradávných dobách muselo nad Čertovými proudy existovat mělké a rozlehlé jezero, které mělo končit až u Horní Vltavice.
Jím navržené nádrže měly bránit povodním a usnadňovat voroplavbu. Počítaly ale se zaplavením sídel i využívané půdy a okamžitě se setkaly s odporem místních obyvatel.
I přesto ale byly v následujících letech stále hlouběji rozpracovávány dalšími projektanty. Po roce 1911 se navíc přišlo i na to, že obří stavby by mohly mít i další účel, výrobu elektřiny. Proti všem projektům včetně těch ze 30. let minulého století se ale dál zvedal odpor. Některé z nich mohly ohrozit třeba i těžbu tuhy u Černé v Pošumaví.
Příhodná doba pro stavbu obří přehrady tak nastala až v období po 2. světové válce. Většina odpůrců výstavby byla vyhnána z Čech a z tehdejšího Lipenska se stalo území blízko pohraničí, které ztratilo perspektivu.
„Málokdo dnes ví, že v souvislosti se samotnou stavbou přehrady, o níž se rozhodlo v roce 1949, odešlo z oblasti mnohem méně lidí než potom v 50. letech,“ podotýká vedoucí oddělení rukopisů a starých tisků Jihočeské vědecké knihovny Jindřich Špinar, jeden ze tří autorů knihy Lipno - krajina pod hladinou.
V té době se Lipensko stalo dějištěm někdy až tragikomických událostí. Dosídleni tam byli různí lidé, kteří se měli starat o zanechané majetky a vybudovat živé obce s prosperující zemědělskou výrobou. Jenže nemohli navázat na vztahy, které ke krajině po celé generace získávaly vyhnané rody. Plány se tak nedařily, obnova života v obcích nevyšla. Domy chátraly, kraj chřadnul.
„O tom, co se dělo, nám dnes podávají zprávu právě fotografie nebo zápisky z kronik. Například v Hrušticích u Frymburka po roce 1946 nezůstal žádný obyvatel. Na polích ale bylo zaseto a v maštalích zůstal dobytek. Sklizeň sena a další práce zajišťovali brigádníci ze Slovenska i vnitrozemských okresů. Náves obce sloužila ke koncentraci dobytka, polorozbořené domy na ní jako ohrada. Z kroniky Perneku zase třeba víme, že dobytek museli krmit došky ze střech domů, protože v družstvu nevypěstovali žádné jiné krmivo,“ popisuje Špinar tehdejší zmar.
Za těchto okolností bylo zatopení vlastně vysvobozením pro marně se lopotící dosídlence i zbídačenou krajinu. Hladina se zavřela nad poslední snahou údolí Vltavy znovu pozvednout.
„Pro odsunuté rodiny to byla dvojnásobná tragédie. Často ve skrytu duše doufaly, že se budou moci vrátit. Pak ale z okolních kopců z rakouské strany lidé sledovali, jak voda zaplavuje i to málo z jejich domovů. Líto to bylo i některým dosídlencům, kteří život v zaniklých místech zpětně popisovali jako svá nejlepší léta,“ říká Špinar.
Přehrada Lipensku pomohla
Lipensko za několik málo let dostalo zcela nový ráz. Paměť místa zmizela, zemědělská tradice pošumavské oblasti se rozplynula. Jenže právě díky jezeru dostala místa, která nezmizela pod hladinou, novou naději.
„Dnes už mluví kromě nostalgických vzpomínek asi vše ve prospěch té stavby. I tehdejší inženýři si dovedli spočítat, že při větším zatopení by negativa převážila nad přínosy. Možná za to mohl i fakt, že při vyšší hladině by Lipno zasahovalo i do Rakouska, a to už bylo politicky těžko průchozí. Kdyby Lipno nevzniklo, dopadlo by to v jeho oblasti možná jako na Boleticku. Tam krajinu bez naděje zabrala armáda. Ale i v dalších částech našeho pohraničí jsou místa, která kdysi bývala prosperujícími městy a dnes skomírají. Tomu Lipno zabránilo,“ dodává Špinar.
Neznalý návštěvník dnes třeba může považovat Frymburk za krásné městečko na poloostrově s kostelem těsně nad vodní hladinou. Domy, které zmizely pod vodou, už vidět nejsou. Překvapí i kostely v Černé v Pošumaví nebo Přední Výtoni, které také vypadají, jako by vždy stály na břehu jezera. A jen vltavská voda ví, že podobný kostel v Dolní Vltavici musel kvůli ní padnout k zemi.
Přitom stopy osídlení a lidské práce tam, kde dnes zůstalo pro neznalé oko jen prázdno, jsou dodnes patrné. Dochovaný je třeba nedávno opravený vstupní portál Josefovy štoly, nedaleko břehu Malého Lipna u Černé, kde se těžil grafit. Schwarzenberské tuhové závody u Hůrky zmizely pod vodou.
Výletní loď Bafal v létě vyráží z Horní Plané k místu, kde kdysi bývalo Srdce Vltavy, romanticky kroucený meandr u Pihlova, který byl vděčným námětem fotografů a ve svém díle ho zmínil i Adalbert Stifter.
„Vždy jsem si vážil práce lidí, stop které zanechali v krajině. Často je to jediné, co po našich předchůdcích na Šumavě zbylo. Jen některé z těchto stop zaplavila voda, jiné jsou dodnes vidět na březích a pozorným návštěvníkům připomínají, že na místě nejsou sami. Lipno a Lipensko jsou místa stále překvapivá. Díky kolegům jsem se dověděl, že právě nedaleko Vltavy žil vynálezce smaltovaného nádobí. Nebo nejčastější německy zpívaná ukolébavka se nejdříve zpívala v Přední Výtoni. A to je třeba stále připomínat,“ říká Petr Hudičák, další z autorů knihy Lipno - krajina pod hladinou a zároveň kurátor Musea Fotoatelier Seidel.
Ráj turistů i rybářů
Tisíce návštěvníků z různých koutů Česka i Evropy nasvědčují, že jako turistický cíl má Lipno opravdu jméno. S metrovými vlnami, které se jinde v Česku ani nemohou utvořit, je rájem pro milovníky vodních sportů.
Jeho rybí obsádka láká tisíce rybářů, kopcovité okolí pak cyklisty v létě a lyžaře v zimě.
A v posledních letech, kdy je čím dál méně vody, dosvědčuje Lipno své opodstatnění i z hlediska vodohospodářského. Právě díky němu je dnes možné dotovat vodu do Vltavy.
Jako mělké jezero má navíc zatím mnohem menší problémy s kvalitou vody než další úzké a hluboké údolní nádrže Vltavské kaskády, například Orlík. Jihočeská krajina v něm získala další dominantu. Nikdy ale zcela nezmizí ani vzpomínky a lítost nad tím, co se pod ohromnou vodní plochou navždy ztratilo.
