Zbyněk Sýkora lyžuje, jezdí na kole a hraje florbal. To všechno zvládá, i když...

Zbyněk Sýkora lyžuje, jezdí na kole a hraje florbal. To všechno zvládá, i když je už 14 let na invalidním vozíku. | foto: Petr Lundák, MF DNES

Vozík ze mě udělal lepšího člověka, říká sportovec Sýkora

  • 0
Zbyněk Sýkora před 14 lety boural na motorce. Začal sportovat a dotáhl to i do florbalové reprezentace vozíčkářů. Nyní se těší z tříměsíčního syna a říká: „I s vozíkem se dá spousta věcí zvládnout. Člověk musí hlavně chtít.“

Když ho požádám, aby mi ukázal některé z medailí, vyndá z kapsy dvě z poslední doby. Ve skutečnosti by jich bylo mnohem víc. Ale jak sám říká, medailový není.

„Ne, že bych neměl rád ten pocit, když mi je věší na krk. Když dělám sport, chci vyhrávat, ale není to pro mě to nejdůležitější. Tím je fakt, že jsem mezi lidmi, se kterými si rozumím, a spolu děláme, co nás baví,“ vypráví jednatřicetiletý Zbyněk Sýkora.

Lyžuje, jezdí na kole a hraje florbal. Už před lety založil s kamarádem florbalový oddíl, pracuje jako obchodník s plynem v energetické společnosti. Studuje dvě školy, zamiloval si Šumavu, rád cestuje a jezdí na výlety na čtyřkolce.

Zbyněk Sýkora (31 let)

Pochází z Přídolí poblíž Českého Krumlova. Trvale ale žije v Českých Budějovicích. Vystudoval Střední průmyslovou školu strojní a elektrotechnickou v Českých Budějovicích. Pracuje jako obchodník s plynem v energetické společnosti a zároveň vede florbalové vozíčkáře, kteří budou v nadcházejícím ročníku hrát pod hlavičkou Štírů České Budějovice. Ve florbale je reprezentantem, stejně jako jeho další tři spoluhráči František Šindelář, Jiří Němec a Zdeněk Čížek. V minulosti dělal atletiku pro vozíčkáře a profesionálně hrál basketbal vozíčkářů. Je ženatý. S manželkou Michaelou mají tříměsíčního syna Zbyňka.

Prostě aktivní člověk, na kterém by toho podle tohoto popisu nebylo moc zvláštního. Jenže Zbyněk Sýkora tohle všechno zvládá i přesto, že je už 14 let na invalidním vozíku.

A jak sám říká, zvládá to možná právě proto. Vozík je pro něj v současné době nejmenším problémem. „Člověk má v dnešní době spoustu jiných problémů a tenhle opravdu není podstatný,“ vysvětluje. „Naopak se dá říct, že invalidní vozík ze mě udělal lepšího člověka,“ překvapí.

Už se zamýšlel nad tím, jak by jeho život vypadal, kdyby se mu 21. října 2001 nestala osudová nehoda na motocyklu, kdy ho srazilo nákladní auto. „Poznal jsem spoustu zajímavých lidí, cestuju, mám skvělou rodinu i práci, která mě baví, takže si nemám na co stěžovat,“ říká.

Při dlouhých rehabilitacích po úrazu přemýšlel, co vlastně bude dělat. Byl ve třeťáku na průmyslovce v Českých Budějovicích. Bavily ho počítače a vážil přes sto kilo. Nakonec se rozhodl, že zkusí sportovat.

Začal s atletikou pro handicapované. Brzy se dostal do reprezentace. „A to mě nakoplo,“ vypráví. Jenže individuální sport ho omrzel. Navíc ho limitovalo zranění, pomalu přešel na týmové sporty a začal se jim věnovat naplno.

V basketbale vozíčkářů to dotáhl až tak daleko, že v rakouském Salcburku hrál profesionálně. Každý týden dojížděl 2,5 hodiny z Přídolí, odkud pochází, pod Alpy. A s týmem pak objížděl zápasy v německé bundeslize. „Nešlo to ale vydržet dlouhodobě. Hodně jsme cestovali. Jeli přes půl Německa, trochu si odpočinuli na hotelu a pak hráli,“ vzpomíná.

Vydržel to dva roky. Chtěl změnu. Společně s kamarádem Františkem Šindelářem, který hrál basketbal vozíčkářů dokonce v italském Quartu Sant’Elena, založili florbalový oddíl v Českých Budějovicích.

„S Frantou jsme šli do spousty věcí spolu. Jednou v Janských Lázních viděl, jak hrají florbal. Přijel a říkal, že se bude hrát v Plzni a že se pojedeme podívat,“ popisoval. Když se z výletu vrátili, rozhodli se, že to zkusí i na jihu Čech.

Na florbale poznal manželku

Florbal se pro něj stal srdeční záležitostí. On i tři jeho další spoluhráči z týmu jsou teď v užší nominaci české reprezentace. V lize patří Jihočeši už několik let k nejlepším a vyhrávají i na mezinárodních turnajích. Díky florbalu ale také poznal svou současnou manželku Michaelu a před třemi měsíci se jim narodil syn.

Když začali s florbalem v Budějovicích, hráli pod hlavičkou sledgehokejových Králů. Pak se spojili s florbalovými United, protože se nechtěli izolovat od zdravých sportovců, a v tomto roce pracovali na dalším spojení, tentokrát s českobudějovickými Štíry.

„To první sbližování pro mě dopadlo tak, že jsem poznal svoji manželku a tehdejší předseda klubu Honza Trnka je mým švagrem,“ směje se Zbyněk Sýkora. „Je pravda, že jinak bych ji asi nepotkal. Přivedl ji jeden náš florbalový matador na trénink. Říkám si: pěkná holka. Tak jsem se snažil zapůsobit. Po půl roce pochopila, že se ji snažím sbalit, protože mi to nikdy moc nešlo. Klaplo nám to. Dá se říct, že nás spojuje i florbal,“ říká.

Jeho manželka si totiž zahrála i extraligu žen v budějovickém dresu. A nastupovala i za jeho tým vozíčkářů. Ten totiž do svých řad bere i zdravé sportovce a nedělá rozdíly mezi věkem a pohlavím. Hráče zařazuje podle stupně postižení.

A kdo někdy viděl florbal vozíčkářů, rozhodně nemůže říct, že by to byl sport v rukavičkách. Naopak je hodně kontaktní a nechybí ani okamžiky, kdy hráči skončí na palubovce vedle svého vozíku.

„Není to žádná řež, sem tam si hráči dají pusu. Tak říkáme tomu, když se srazí, nebo skončí na zemi, ale právě kontakt je na tom to, co mě baví,“ říká Sýkora a dodává, že florbal se nehraje na obyčejných vozících, ale na speciálech, které jsou dělané každému hráči na míru. Poskytují mu přitom maximální ochranu a pomáhají mu podat ten nejlepší výkon. Ví, o čem mluví, protože se navrhováním i prodejem vozíků v Česku živil jako zástupce anglického výrobce.

„Pak jsem ale hledal nějakou vizi a možnost se posunout kariérně výš,“ vysvětlil. Postupně se propracoval až na současnou pozici a kvůli ní teď studuje i vysokou školu. „Uvědomil jsem si, že to moje současná pozice potřebuje. A protože mě moje práce baví a chci ji dělat dál, tak chci školu dokončit,“ vypráví.

Aktivit má hodně. A jak je všechny zvládá? „Denně máte osm hodin na spánek, když si je odpustíte, tak máte spoustu času,“ žertuje a přitom ještě jednu ze svých aktivit nepředstaví.

Když se totiž ptám, jak se změnily za 14 let v Česku podmínky pro invalidy, prozradí, že je i členem neziskové organizace, jež se v současné době snaží o zlepšení turistických stezek na Šumavě, kterou si zamiloval a kam se snaží vyrážet za výlety.

„Národní park toho dělá pro vozíčkáře hodně. My víme, že to dělá dobře, ale snažíme se tomu ještě malinko pomoct,“ vysvětluje.

Tohle bereme jako takové vyšší poslání. Jako vedlejší činnost připravují i soustředění pro mladé vozíčkáře, lidi, kteří jsou rok nebo dva po úrazu a nevědí co se životem. „Trochu alibisticky si tím děláme i nábor do našeho florbalového klubu,“ uznává.

V podobném duchu mluví i o bariérách, které pro něj běžný život připravuje. Omezení výrazně nepociťuje. Banky, úřady, restaurace i obchodní domy jsou dnes veskrze bezbariérové. Může si zalyžovat, díky handbiku i zajezdit na kole.

Když se baví s lidmi, kteří jsou na vozíku třeba 40 let, ti si současný stav věcí pochvalují. Vždycky prý může být líp, ale je to dobré. Navíc se řídí heslem, že kam nemůže, tam neleze. „Ale i s vozíkem se dá spousta věcí zvládnout. Člověk musí hlavně chtít,“ vysvětluje. „Jednou jsem si řekl, že chci vyjet Kleť, a vyjel jsem ji,“ dokládá.
V minulosti v jednom rozhovoru o florbale řekl, že na vozíku život nekončí, ale začíná. A v podobném duchu se nese jeho posledních 14 let a těší se na ty další. Nejen florbalové.