Kateřina Petroušková

Kateřina Petroušková | foto: Marek Podhora, MAFRA

Ze Šrí Lanky se stal můj domov, říká Češka, která učí děti plavat v oceánu

  • 10
Kateřina Petroušková se narodila před 29 lety v Českých Budějovicích, ale již čtvrtým rokem žije střídavě na Šrí Lance a kdekoliv v Evropě. Ačkoliv její způsob života může připadat mnohým lidem nesmyslně kočovný, ona je šťastná. V září otevírá se svým přítelem ve vesnici Medawatta novou surfovou základnu a učí místní děti plavat.

Ve čtvrtek 9. června představí od 20 hodin v českobudějovickém Café Klubu Slavie dokument o českém surfingu Choose Your Wave, na kterém spolupracovala.

Proč jste si k životu vybrala zrovna Šrí Lanku?
Byla jsem těsně po vysoké, ale nemohla jsem sehnat práci v oboru, a tak jsem se neustále plácala po nějakých brigádách, abych se uživila. Navíc jsem se rozešla se svým tehdejším klukem a prožívala takové to klasické období temna. Potřebovala jsem vypadnout. No, a na netu jsem tehdy narazila na nějaké kontakty na Čechy, kteří otevírají na Šrí Lance surf kemp.

Odletěla jste tam na inzerát?
Oni tehdy vlastně nikoho nesháněli, ale já jsem se jim tam přihlásila jako dobrovolník, který jim bude pomáhat za stravu a ubytování. I když mě nejdřív odmítli, pak mi napsali, že pokud o to mám vážně zájem, nastupuju za tři týdny.

Kateřina Petroušková (29 let)

Narodila se v Budějovicích, kde vystudovala Střední školu obchodu, služeb a podnikání. Po maturitě nastoupila na Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity, kde nedostudovala obor ruský jazyk v mezinárodním oboru. Začala cestovat. Po roce stráveném na Ukrajině, v Rusku, na Mallorce a v Anglii se vrátila do Česka a v Praze nastoupila na Univerzitu J. A. Komenského, kde dokončila bakalářské studium v oboru sociální a mediální komunikace. Nyní se věnuje svému podnikatelskému záměru na Šrí Lance a drobnějším projektům. Šije látkové batohy pod svou značkou a ráda by navrhla vlastní kolekci plavek.

To není zrovna moc času na rozhodování a na přípravy...
Byla to vážně rychlovka. Zrušila jsem si stavební spoření, vybrala z něj peníze na letenku a začala balit. Původní plán byl, že na Šrí Lance budu pracovat tři měsíce. Jenže pak se můj pobyt v Asii protáhl na půl roku.

Nechtělo se vám domů?
Na Šrí Lance jsem pomáhala podle plánu ty tři měsíce, ale pak jsem se ještě vypravila dál do jihovýchodní Asie, abych ji trochu procestovala. Potřebovala jsem vymyslet, co chci vlastně dělat. Zpětně tohle období hodnotím jako jedno z nejzásadnějších ve svém životě. Cestovala jsem sama. Bez kamarádů, bez rodiny... Ale když člověk zbytečně neriskuje, není to nebezpečné ani nepohodlné. Mnohem nebezpečnější byl návrat zpátky do reality. Hlavně co se psychiky týče.

Co se stalo?
Když jsem se vrátila do Česka, uvědomila jsem si, že už se těžko zařadím do nějakého ‚standardu‘ svých vrstevníků. Lidé, se kterými jsem předtím trávila čas, mi byli najednou vzdálení. Řešili jiné problémy, žili jinými věcmi. Musela jsem se ale zase začlenit. Takže začalo kolečko hledání bydlení, práce. Jenže už po roce jsem zjistila, že se točím v kruhu, který mi nic nedává. Pracovala jsem po kavárnách a sháněla peníze na nájem. Pak jsem potkala kamarádku, která mi řekla, že když odjedu do Londýna a budu pracovat tam, můžu si alespoň slušně vydělat. Neměla jsem co ztratit.

Takže jste se zase stěhovala?
Sbalila jsem si do batohu nejnutnější věci a odjela. V Londýně jsem žila ve squatu a pracovala v kavárně. Náklady tudíž byly minimální a peníze, které jsem vydělala, jsem si mohla začít šetřit. Tam se mi hodně proměnil žebříček hodnot. Najednou jsem si mohla dát bez výčitek snídani v kavárně, koupit si nové tričko. Jenže pořád jsem věděla, že je to jen provizorium. A navíc mi to celé honění se za penězi nedávalo žádný smysl.

Táhlo vás to znovu do Asie?
Šrí Lanka si mě nějakým způsobem zase přitáhla. Jednoho dne mě kontaktovala známá, že tam chce rozjet kavárnu s hostitelským domem a jestli jí nechci pomoct s interiérem. Mě tyhle věci vždycky hrozně bavily, a jelikož jsem na Šrí Lance předtím už byla, věděla jsem, co to přibližně bude obnášet. Měla jsem na výběr, jestli zůstanu v listopadovém Londýně, nebo odjedu do tepla, takže to nebylo moc těžké rozhodování. V plánu byla práce na dva měsíce a nakonec z toho byl další půlrok. To už je ale jiný příběh.

Zase jste chtěla cestovat?
Prvním důvodem bylo, že stavba trvala déle, než jsme si mysleli. Šrílančané, kteří na domě pracovali, jsou stejně, jako všichni lidé na ostrově, extrémně pohodlní a pomalí. Běžně se stávalo, že dělníci nepřišli na stavbu jen proto, že pršelo, nebo proto, že jejich prateta z třetího kolena zemřela, a bylo nutné hromadně truchlit. A druhým důvodem bylo to, že jsem se tam seznámila s německým surfařem, který tam rozjížděl stavbu svého surfového kempu. Kdyby vízum nebylo jen na půl roku, nejspíš bych tam zůstala mnohem déle. Z téhle exotické destinace se tak vlastně postupně stal můj domov.

Myslíte si, že to tak zůstane napořád?
Tohle člověk nikdy neví, ale vzhledem k tomu, že můj kluk je surfař, musíme žít někde, kde jsou vlny. A to v Česku ani v Německu není. Na Šrí Lance máme dům, čerstvě dostavěný surf kemp a od září začínáme naši první sezonu. Pokud všechno půjde podle plánu, doufám, že budeme moct žít život, který nám dává smysl. Já bych někde v kanceláři asi umřela... Navíc jsem tam letos otevřela surfařskou školu pro místní děti.

Učíte surfovat místní? Není to jako nosit dříví do lesa?
Učíme je hlavně plavat, protože obvykle neumí ani to. Místní lidé se vody obecně spíš bojí. Nevím, jestli je to vlivem místní tradice, nebo tsunami. Nejsou tam žádné bazény, kde by se to děti naučily, a v moři je to nebezpečné. Jejich rodiče taky neplavou. Nemají se to tedy od koho naučit. Když už Šrílančan vleze do moře, nemá ani plavky. A nemyslím to tak, že by šel nahý. Lidé se tu koupají v tom, co zrovna mají na sobě. Jednou nám přišlo na hodinu surfu dítě v džínách a vůbec mu nedocházelo, že by ho to oblečení mohlo třeba stáhnout.

Je o vaši školu mezi místními dětmi zájem?
Větší, než jsem čekala. První hodina byla se šesti dětmi, poslední už asi se třiceti. Učíme je spoustu praktických věcí, ale je to i způsob, jak je socializovat. Moc mě to baví, a navíc mám díky tomu pocit, že místním lidem na rozdíl od ostatních ‚zápaďáků‘, kteří se tu rozhodli podnikat, alespoň něco vracíme. Ty děti jsou ve vodě vážně šťastné, mají to v sobě. Nejmladší holčičce, kterou jsme postavili na surf, bylo pět let. A byl to její první kontakt s mořem. Nejdřív měla obavy, ale pak jsme ji z vody nemohli dostat.

Jak dlouho zůstanete v Česku?
Jen do září. Pak odjíždím zpátky na Šrí Lanku. Ale jsem moc ráda, že si během léta užiju kultury. Objedu festivaly a potkám se s kamarády. Spolupracuji tu také na dokumentu o českém surfingu, který tenhle nádherný sport, nebo spíš způsob života, přiblíží veřejnosti. V Budějovicích budeme ve čtvrtek premiérově promítat snímek o českém surfingu Choose Your Wave, na kterém jsem spolupracovala.