„Objevoval jsem úplně nový svět v zemích, které nikdy nebyly evropskou kolonií. Nepál i Čína nabízí ohromné plochy zcela nepoznamenané turismem. Na mnoho z nich se dá dostat jen pěšky,“ líčí 24letý rodák z Českých Budějovic.
Upozorňuje, že Češi mají podle něj o Nepálu i Číně trochu zkreslené představy.
„Máme pocit, že když je v nějaké zemi totalitní režim, tak tím musí být ovlivněný a zmanipulovaný každý člověk. Ale já jsem se pohyboval na venkově a zkušenost byla stejná jako například v Izraeli. Politické věci jsou Číňanům na vesnicích úplně ukradené. Poznal jsem lidi bez předsudků, byli na mě zvědaví a zvali mě k sobě domů. Ale nechci komentovat politickou situaci. Nevím o tom víc, než když jsem tam jel,“ vypráví Zibura a dodává, že ho také překvapilo, jak jsou Číňané vzdělaní.
I když většina zážitků s místními byla milá, párkrát měl Zibura problémy. Třeba když omylem vešel do oblasti, kam turisté nesmějí.
„Nikde není žádný oficiální seznam těchto oblastí a je komplikované se to dozvědět. V tomhle případě o tom informovala malá tabulka u silnice. Já ale chodím v protisměru jako u nás, takže jsem ji neviděl. Vyzvedli mě policisté a vyhostili mě. Vymysleli, že mě dál pošlou autobusem a nenechají mě jít pěšky. Dodnes nevím, jestli mi chtěli pomoci, nebo ukončit moji pouť,“ vypráví.
Během tří měsíců prošel poutník Ladislav Zibura 1 500 kilometrů napříč Nepálem a Čínou. Mnohokrát navštívil místa, kde turisty vůbec neznají.
Nepál si podle Zibury Češi zase představují jen jako zemi velehor, šerpů a chrámů. „Vysoké hory tvoří jen malou část země. Zbytek Nepálu je ale hodně zapomenutý. Není tam nic turisticky atraktivního. Byl jsem v oblastech zasažených nedávným zemětřesením. Viděl jsem, jak se s tím lidé vypořádávají. Prošel jsem nekonečná údolí řek, izolované vesnice. Pro mnoho lidí jsem byl úplně prvním cizincem, kterého kdy ve vesnici viděli,“ říká.
Filozofie jeho cest je jednoduchá: tráví co nejvíc času s místními lidmi, spí v jejich domovech a poznává díky tomu jejich kulturu zevnitř. Každý den ujde pěšky desítky kilometrů, často přitom vůbec nemá konkrétní cíl. A pravidelně se ztrácí. Nedomlouvá si hotely, obvykle nenosí mapu, nemá žádné profesionální vybavení a dokonce ani stan. Improvizuje a nechává si poradit od místních lidí.
Psal v pěti tisících metrech i pod skálou
Tentokrát měl s sebou poprvé i notebook a každou volnou chvíli si zapisoval zážitky. „Psal jsem v 5 000 metrech nad mořem, kde jsem se klepal zimou pod dekou. Psal jsem, kdykoli pršelo, schovaný v zapadlém bistru nebo někde pod skálou,“ líčí Zibura, který vystudoval mediální studia v Praze a žurnalistiku v Brně.
Na první pouť se vypravil po maturitě. Zvolil tu nejznámější do Santiago de Compostela ve Španělsku. Následovala pěší pouť do Říma a cesta na kole k Severnímu moři, omylem však dojel k Baltskému. Předloni si sbalil krosnu a urazil 1 400 kilometrů krajinou Turecka a Izraele.
Když chtěl potom promítnout kamarádům fotografie a udělat pro ně přednášku, vyprodal kino pro 500 lidí. Následovaly zaplněné sály po celé republice a vypukla doslova „ziburománie“. Zibura na projekcích nemluví o památkách a dějinách měst, ale baví publikum bláznivými historkami o lidech, které na svých cestách potkal. Celkově na svých poutích ušel už přes pět tisíc kilometrů a všechny v jediných botách.
Zážitky také převyprávěl ve své loňské knižní prvotině 40 dní pěšky do Jeruzaléma, ze které se stal bestseller. Novinka Pěšky mezi buddhisty a komunisty vyšla letos na podzim.
