Anna Budilová, rozená Kohnová, byla židovského původu. „Její bratr Robert zemřel v roce 1943 v plynové komoře v koncentračním táboře v Osvětimi, stejně jako jeho žena Otilie, sestra Růžena a bratr Arnold s manželkou a osmiletou dcerou Věrkou,“ popisuje Bolardtová.
Život Anně Budilové zachránilo manželství s Čechem. „A taky to, že ji deportovali na konci války. Babičku odvezli do Terezína až na jaře 1945. Odtud se jako jediná vrátila, bylo jí tehdy 54 let. Doma na ni čekal manžel, můj dědeček, a dcera, moje maminka,“ popisuje 69letá Bolardtová.
„Paradoxem je, že moje druhá babička, matka mého otce, byla Němka, pocházela z východního Německa,“ dodává.
Rodina dodnes žije v domě v Prokopově ulici, který patřil bratru Anny Budilové, Robertovi. Obchodník tam měl krámek se smíšeným zbožím a malou výrobnu likérů.
„Tím, že byla babička jediná z rodiny, kdo se z koncentračního tábora vrátil, dům zdědila. S ním ale i dluhy, protože bratr si na jeho stavbu vzal hypotéku,“ vypráví Bolardtová.
Přísná omezení od roku 1939
Podle spolupracovníka Prácheňského muzea Josefa Motyky je právě rodina Jany Bolardtové unikátní. Většina píseckých Židů se totiž do svých domovů nevrátila ani v případě, že přežila holokaust. Do koncentračních táborů z Písku odjelo zhruba 150 lidí, vrátilo se jich jen několik desítek.
Židovští obyvatelé to neměli ve městě lehké ani před samotnými transporty. Podle vyhlášky, kterou vydal okresní úřad v srpnu 1939, jim byla vyhrazena jen jedna oddělená místnost v tehdejším hotelu U Zlatého kola, který stával na Alšově náměstí.
Do jiných podniků nesměli, na což je upozorňovalo označení Židům nepřístupno. Zákaz měli i do veřejné čítárny, knihy si mohli půjčovat jen jednu hodinu týdně. V kině pro ně byla oddělena jen jedna lóže, do které se vešlo osm lidí, a vyhrazenou malou část pláže měli i na plovárně u Václava. Nutností bylo i označení Davidovou hvězdou.
„Hned po okupaci Němci zahájili také soupis Židů, četnická stanice si vedla evidenci obyvatelstva z celého okresu, kde bylo uvedeno, i jaký mají majetek a podobně. Obchodníci museli mít provozovny označené nápisem Židovský podnik, čímž přicházeli o mnoho zákazníků, postupně byli tak omezovaní, až zavřeli. I po živnostenské stránce komunita víceméně skončila,“ uvádí Motyka.
Spousta jich pak musela změnit zaměstnání. Někteří byli před transporty nasazení do práce v lesích do Píseckých hor nebo při stavbě Nového mostu, což byla těžká dřina.
Jednotlivé transporty začaly v roce 1942. Zprvu se týkaly spíše vysoce postavených funkcionářů židovské obce.
„Každá obec měla svého starostu, pokladníka a podobně. Dva lidé z Písku odjeli v prvním transportu 1. června 1942 do Terezína,“ vysvětluje Motyka.
Další transporty následovaly v listopadu téhož roku. Lidé odjížděli z píseckého vlakového nádraží s kufry, v nichž měli sbalené osobní věci a oblečení, do shromaždiště v Klatovech, kde sídlilo gestapo. Odtud pak jejich cesta vedla do Terezína.
Známým píseckým rodákem, který přežil hrůzy války, byl hudebník Otto Sattler.
„V Terezíně fungoval společenský život, ale podmínky byly hodně náročné. Otto Sattler hrál v táborové kapele. A pro jeho talent ho vyhledávali následně Němci i v Osvětimi,“ vysvětluje Motyka.
Sattlera jeho talent chránil, současně k němu byl osud ale i velmi krutý. „Musel hrát v Osvětimi na rampách, kudy chodily zástupy Židů do plynových komor. Viděl mezi nimi i své blízké, včetně tří synů a manželky,“ naznačuje Motyka.
Muzikant na konci války spolupracoval s americkou armádou a následně dělal maximum pro to, aby usvědčil své věznitele a identifikoval válečné zločince. „Byl jedním z mála klíčových svědků,“ doplňuje Motyka.
Po druhé světové válce začala velká akce – restituce židovského majetku. Většina obyvatel, kteří v Písku žili i po osvobození nebo byli ze smíšených manželství, měli možnost zažádat o majetek a mohli se po německých rodinách nastěhovat zpátky do svých domovů.
Většinou to ale bylo jen na pár let, protože pak přišlo období totality a spousta se jich zase vystěhovala.
„Problém spočíval někdy i v pozici Čechů. Majetku, o něž přišly židovské rodiny kvůli Němcům, se po válce zmocnily české rodiny. Když se pak vrátil někdo nečekaně z koncentračního tábora a chtěl bydlet ve svém původním domě, měl tehdejší majitel přivítat toho původního. S tím se moc nepočítalo,“ zmiňuje Motyka.
Přesně to byl případ rodiny Otty Sattlera vlastnící dům na Fügnerově náměstí. V budově dnes sídlí mateřská škola.
„Rodina o něj přišla, byl německým majetkem a restituce se nezdařila. Sattler se v Písku objevil krátce v roce 1945, ale pak žil v Praze až do roku 1990, kdy zemřel,“ upozorňuje Motyka.
I v tomto směru zřejmě Anně Budilové pomohl fakt, že pocházela ze smíšeného manželství. V domě její rodiny bydlela i za války dcera a manžel.
V roce 1953 ovdověla, dožila tam sama s dcerou a její rodinou. Současně se v 50. letech také vzdala židovského vyznání a vystoupila z náboženské židovské obce.
„Padesátá léta byla tvrdá, zřejmě na ni všechno dolehlo. Nevzpomínám si, že by někdy vyprávěla o tom, co prožila v Terezíně. Ale vím, že o jejích sourozencích se doma občas mluvilo. Asi se snažila udělat za tím, co prožila, tlustou čáru. Současně ale byla členkou svazu protifašistických bojovníků, dodnes mám její legitimaci,“ popisuje Jana Bolardtová, které bylo v době smrti její babičky necelých 13 let.
Měnili si i příjmení
Podle Josefa Motyky nebylo v 50. letech výjimkou, že se Židé vzdávali své víry. K moci se dostali komunisté prosazující ateismus. A lidé přeživší holokaust se hrozili toho, co by mohlo ještě přijít.
„Obávali se, že by někdo mohl znovu vytáhnout jejich židovský původ a stíhat je. Navíc docházelo k politickým procesům, například s Rudolfem Slánským, který byl také židovského původu. Spousta lidí nedokázala nikdy zapomenout na hrůzy, které zažila, a dotýkaly se jich do konce života. Obávali se i problémů v zaměstnání a podobně. Nebylo také výjimkou, že si měnili i příjmení z židovských na česká,“ podotýká.
Na osudy píseckých Židů dnes upozorňují na chodnících před některými domy, v nichž žili, desky s osobními údaji a také informacemi, zda přežili koncentrační tábor, nebo v něm zemřeli.
Projektu Kameny zmizelých se chopili studenti písecké střední zemědělské školy. Čtyři kameny jsou zasazené i v dlažbě u vchodu do domu Roberta Kohna.
„Jsem za tento projekt ráda, je dobře, že se na tyto příběhy nezapomíná,“ uvažuje Bolardtová.
